Zápisy v knize až na str. 51 provedl švabachem kronikář Jakub Valkoun. Latinkou je přepsal a doplnil kronikář František Karban.
Pamětní kniha katastrální obce Karlovice sepsána byla Jakubem Valkounem z Radvánovic čp.1 roku 1840 švabachem. Ježto pokolení nynější neumí písmo toto čísti a ono bledne, přepsána jest latinkou. Sloh i některé staré výrazy lidové ponechány a toliko pravopis přizpůsoben nynější mateřštině. Části přidané označeny jsou hvězdičkou.
V Přáslavicích, roku 1925. František Karban, řídící učitel
Tyto historické záznamy přepsal podle Kroniky obce Karlovic v roce 2001
František Mlejnek st. (nar. 15. 1. 1926)
Ve Vesci 31. 7. 2001
Nepřítel v naší vlasti
Když spojení mocnářové proti Francouzům bojovali, vtrhli v 1813tým roce Francouzové až do Reichenberka neb jináč Liberce a naši myslivci a husaři leželi v lógru u Českého Dubu, U Turnova na Vrchhůře, ano i v Rovensku myslivci a husaři poleželi a zas v noci pryč mašírovali.
Pamatuji se, když přes Radvanovice mašírovali, jaký hřmot tenkrát ve vsi byl, všichni podruzi byli na poselství, žádného doma nebylo, tenkrát se sedláci až do unavení naforšponovali, poněvadž Rusové pořád přes Jičín, Sobotku na Boleslav mašírovali, museli se pořád vyvážet a jim připřahat, ano nebylo na tom dosti, museli “ozit” makaciny k Lounu, k Ausiku, k Drážďanům a kdo ví kam ještě více.
Tenkráte bývalo doma málo koní, ano mnozí tam i koně i vůz ztrativše, domů pěšky přišli, tenkráte byla i taková nouze o pacholky neb bylo všechno na vojnu pobráno.
Kostel na Hrubé Skále
Nejdřív bývala na Skále jenom zámecká kaple a sice do toho kouta zámku vedly dveře za kašnou, do tří dveří se šlo do zámecké kaple, kde služby Boží konány bývaly. Na začátku roku 1800 byl nynější kostel nový vystavěn na skále a sice v prvním place při lokálii
Pamatuju se, když jsem v roce 1809 na Skále na cvičení připravován býval ke zpovědi, byl již kostel vystavěn, ale tenkrát ještě nebyl posvěcen. Velebný pán na kóru cvičíval. Hruboskalský kostel byl vystaven od hraběte Josefa Valdštejna a byl teprv 1812tým roce vysvěcen.
Zakladatel jeho zemřel r. 1813 a pochován jest v kryptě pod hlavním oltářem v uniformě generála. V tomto roce zřízena byla také fara na Skále, ježto v Přáslavicích byla právě toho roku zrušena.
Cesta od Vartemberka skrz lesy k vinopalně byla vystavena 1825tým a 1826tým roce. Po hořenský hrázi u novoveskýho rybníka byla již cesta vydlážděna za hraběte Valdštejna okolo 1810týho roku.
Pod a nad Vartenberkem byly v cestě tesy a dříví kladeny, ale přece to zase špatně vypadalo. Nechala naše milostivá vrchnost tu cestu zplanýrovat, příkopy ohradit, kámen nalámat, “zaozit”, vyflastrovat a zcela zhotovit z většího dílu na své outraty. Jenom nějaký kus té cesty poddaní vyhotovili.Od té doby vždy milostivá vrchnost na ty obě cesty cestáka drží.
Císařská silnice
1832hým roce počala se stavět silnice od turnovských gruntů přes naše hruboskalské panství a 1837mým roce se přes panství na Jičín dohotovila. Stavěl ji Jakub Valkoun, sedlák z Radvanovic čp.1.
Toho času byl panovník panství našeho Aloisius Ehrenthál Lexa, jehož otec Jan Antonín Lexa roku 1821 koupil panství od Valdštejnů.
Ouředníci byli: Vencl Höfer, vrchní
Rudolf Maier, právomocník
V tom čase byl také v Hořenském dvoře chlív a špejchar vystaven a celý dvůr přeopravopván a kůrkama pokryt, stalo se 1829tým a 1830tým roce.
Též dvůr Valdštýn byl opraven a kůrkama pokryt, stalo se 1831ním roce.
Též dvůr Nudvovský byl přestaven a kůrkama pokryt.
Výše jmenovaná silnice byla stavěna s povolením vyšších míst následovním nákladem. Vrchnost hruboskalská vedla náklad na všechny kanály, baráčníci, sedláci a chalupníci všichni jednostejně planýrunk zapravovat, poněvadž byl vždy propachtován, musí tedy ho zaplatiti.
Ostatně museli si kontribenti kámen k flastru a šutr nechat nalámat a na koho vypadlo podle kontribuce zavozit, nechat flastrovat a nechat dobře vyhotovit, ano kolik let potom eště hromádky k zprávě řídit. Na tu silnici vedlo jenom naše Hruboskalské panství náklad, kór malý pakatel dostalo k přispění z Mladějova a z Malé Skály.
Roku 1840týho byla jičínská silnice za císařskou uznána a přijata a to o Všech svatých, ale dříve museli poddaní tuplované hromádky na ní zřídit a opatřit a sice na každých 1 000 sáhů silnice 100 hromádek postavit a příkopy, pankety řádně vypucovat a tak jsme toho břemena pozbyli.
Toho času byl také stavěný chrám páně Panny Marie v Turnově, počal se stavěti 1825tým roce a 1840týho nebyl ještě dokončen, 1839tým se poddělávaly grunty věže, poněvadž od ostatního stavení se odtrhovaly. Vystavěn byl od Andělů, neboť zedníci, tesaři, kameníci a povozníci byli příslušníci blízkých osad.
Korunovace v Praze
Roku 1836, 7. září byl v Praze Jeho Milost císař Ferdinand I. korunován na krále Českého, dne 12. září Její Milost císařovna Marie Anna byla korunována na královnu Českou.
Dne 14. září byl držána národní slavnost u Prahy, k té byli povoláni z našeho hruboskalského panství:
Vencl Vítek, rychtář mašovský,
Martin Bušek z Roketnice, konšel,
Jakub Valkoun z Radvanovic, konšel.
Z každého panství museli 1 rychtáře a 2 konšeli na koni přihlásit a pak s milostivým pánem krajským do Prahy se odebrali. Tam užívali velkou radost, když zeměpán jakožto jeho věrní poddaní zemští v jejich všelikým kroji přehlédl a tak za Prahou shromážděné z každého kraje pro sebe v takových budách, svatbu dle každého způsobu, při hudbě svý dobrým jídlem a nápoji obveselené představení velikou radost ukázal a po třech dnech všicky rychtáři, každej k svému ouřadu se domu navrátil a ten práporec u ouřadu pro podívání ostatních rychtářů pozůstal.
Za nějaký, ale krátký čas vysoce milostivý pán krajskej na panství přijel a sobje rychtáře mašovského pod čp.4 Václava Vítka předvolati dal a jemu, jakožto věrnýmu poddanýmu za tuto službu tento praporec a stříbrný premium v takové červené safianové zlatou lemovkou zavřené pixlice do jeho ruky podal, těmito slovy: “Tady máte pro věčnou památku pro vaše pokolení dar našeho zeměpána, krále českého Ferdinanda I. , přitom také tu pintu, klobouk a šabraku sobě si zanechejte a živ buďte v Bohu, poslušný a vjerný poddaný.”
Rychtář jeda na koni, nesl jako Čech praporec s nápisem “Gemeind Massov”.
(Zapsáno podle “Pamětní knihy mašovské”)
Události třicátých let 19. století
V roku 1836 byl v Oujezdě přestavěn a opraven a kůrkama pokryt pánů kvartýr a špejchar.
V roku 1837 byl Nudvojský dvůr přestaven a opraven a kůrkama pokryt a pozdějc byla tam vystavena šenkovna a kůrkama pokryta.
V roku 1838 byl na Valdštejně přestaven kostel sv. Jana Nepomuckého a okrášlen a kůrkama pokryt a byla tam přestavena šenkovna, na ní pěkný sál postaven, slovem: krásný dům jest.
Roku 1840 počíná se opět na Valdštejně stavěti, totiž na starém hradě krásný dům k obydlení a též tam od kostela sv. Jana most bude zřízen a pod ním pěkný maštale pro koně.
Nechala naše milostivá vrchnost, totiž Aloizius Lexa z Ehrenthalu r. 1839týho krásnou silnici skrz Podháj k Valdštejnu vystavěti na svůj náklad. Roku 1840týho byla dohotovena s velikým, nákladem a prací.
1838mýho nechala naše milostivá vrchnost cestu vystavět na svý outraty od dvora valdštejnského ke končinskému ovčinci.
A též 1838 a 1839 roku nechala naše milostivá vrchnost cestu vystavět od hořenského dvora k Vystrkalovu, též mezi tím časem vystavena cesta okolo skalského dvora až na luka k Novému mlejnu.
Roku 1838 a 1839nechala naše milostivá vrchnost dílem opravit, díle přestavit podskalský pivovar a kůrkama pokrýt, bednářská kůlna byla přestavena a na vinopalně eště jeden tracht přistaven a celá vinopalna kůrkama pokryta.
Sklepy a dům nad vinopalnou panskou tehdáž býval sládkovo obydlí a byl o něco dříve vystaven.
1839 a 1840 roku nechala naše milostivá vrchnost dílem přestavět dům ve Vartenberku k založení studených a teplých lázní. V lese u Podháje bylo vystavena koupadlo z prken, do nějž voda z vejšky 15ti neb 18ti loket padá do kádě pramenitá. Jest to opravdu studená lázeň, jinač nemůžeme jmenovat tuš.
Úroda ve 30. létech 19. století
Roku 1834tým sme měli tuze suchý rok. Toho roku bylo málo obroku, sena, slámy. Musely se dobytky odprodávat, přišla láce v dobytku, jak koňským, tak také v hovězím. Bylo také laciné maso, ale bylo také málo bramborů a ještě nebyly dobré. Ostatně toho roku obilí bylo v dobrém zrnu, dalo více mouky, ano i sejpky, jenom jaří málo mandelů a zůstalo v prostřední ceně.
Roku 1835 sme měli též suchý rok, ale v našem okolí byla ouroda hojná dosti, tenkráte se nám urodily pšenice, žita hojně sypaly, hodně též hráchy se zdařily, ječmeny i ovsy v našem okolí se urodily. Zato sme mohli poděkovat jistému přívalu, který nám Bůh seslal v samým sklizuňku. Ale v jiným krajích okolo Mnělníka a Prahy byla špatná ouroda, tenkrát vezli hrách od nás do Prahy na trh i jiné obilí. Na lukách bylo málo otavy.
1836tým roce sme měli v našem okolí menší ourodu, špatnější sejpky byly. Obroku bylo dosti, obilí v prostřední ceně stálo a bylo dražší než předtím.
1837mým roce sme měli tuze mokré jaro, takže ustavičně pršelo a silný deště byly, takže sme sotva jarní osení obstarat mohli a jinší práce, ranní ječmeny podmokly. Podletí nebylo mokré, alebrž pohodlnější, pozdní ječmeny se tuze zdařily, ostatní ouroda jen prostřední byla a malý sejpky ze všeho. Sena, otavy i jiných obroků dost narostlo.
1838 sme měli zas mokřejší rok. Ječmeny se nám v našem okolí nepodařily, podmokly moc, ale ovsy se zdařily. Byly malé sejpky ze všeho obilí. Po jarním setí obilí připlatilo. Obroku bylo dosti, obzvlášť sena otavy.
1839 roce sme měli po jaru mnoho silných lijavců, ba i v létě. Okaly přišly na luka před senama silně. Ty lijavce mnoho škody nadělaly i na polích. I krupobití potrefilo mnohé místo. Ba i u nás v Radvanovicích potrefily kroupy žita sedláka Horáka, Valkouna a Lamače, to bylo štěstí eště, že měli žita docela vymetalý, předce ale chyba hodně byla, mnoho ho zůstalo k zemi přitlučeného a v zrně jalového, dalo malou sejpku.
Jara se zaplavila, ale předce se zpravila. Pšenice a ovsy se nejvíce urodily, ranější ovsy, ty ulitý daly víc zrna než ty pozdnější. Ječmen se též pasírně urodil, při vlhkých polích podmok a málo sypal, ostatně byla ze všeho obilí malá sejpka. Leny se místama hojně urodily, zvlášť raně zasetý. Obroku bylo hojně, slámy, sena, otavy i jetelu. Obilí nám přede žněma spadlo, poněvadž se tím zrostlým obilím žadný nedržel. Na žitách sme měli toho roku výhynu skrz mnoho sněhu, který dlouho ležel do jara.
Když se stavěla v 1839tým roce silnice skrz Podháj k Valdštejnu, hlásil se o práci jistý lomař, který chtěl za vystavění cesty soudek stříbrných dvacetníků. Pánům v zámku se to zdálo mnoho a ptali se,kolik to na počet. “Nevím”, odpověděl lomař, “ale spočítejte, kolik se jich vejde do čtvrtce, změřte kolik čtvrtec má soudek a budete vědět, jaký jest to počet, já jich tolik nemám.”
Stavbu cesty zadali Josefu Šonskému z Nouzova, panskému posílákovi, a vyplatili mu 6 000 zlatých konv. mince a dodali, kdyby se mu peníze nedostaly, že mu doplatí. Po vystavění cesty hlásil Šonský pánům, že mu ještě zbylo 600 zlatých, sám byl ale za domek, když se přestěhoval z Karlovic do Nouzova, dlužen také 600 zlatých. “Jsme si kvit, Pepíku!” řekli mu na to na ouřadě, a tím bylo vše srovnáno.
Vyprávěl J. Šonský, syn dříve jmenovaného, býv. šafář v roce 1925 stár 89 roků.
Strašné neštěstí u Čertovy ruky
1840tým roce se dělala od Hrubé Skály k Valdštejnu silnice a když dodělali až k Čertovy ruce do jednoho vršku, tak ho podvinovali neb podkopali, když tamodsaď vyváželi, tak dne 6. dubna ve 2 hodiny odpoledne se ten podkop sesypal a dvě děti do smrti zabil, ty děti byly obě po 16 letech staré.
Jedno bylo z Mašova, syn Josef Jakuba Janků z čp. 16 a druhé byla dcera Marie Václava Kosaře, též z Mašova z čp. 6. Však ale dne 7.toho měsíce pracovala na té silnici ještě jedna dívčice, asi 19 let stará dopoledne.
Odpoledne šla do Turnova a koupila si tam za 6 krejcarů olium. A když přišla domů, tak ten olium do sebe vlila, takže ho ani víc nezůstalo než za jeden krejcar a tu začne chrčet. Když to uslyšela sestra, která obírala housenky, hned udělá vokřik a moc lidstva se hned sběhlo. Poslali pro doktora, ale nebylo to nic platné. V 6 hodin večer skonala.
Tato dívčice byla rozená z Pelešan Kyselová z čp. 22 a jmenovala se Anna.
Dne 9. dubna měly ty dvě děti zasypané pohřeb a ten byl hrozně smutnej a žalostnej, neboť když tak dvě nevinné děti za sebou nesli a tolik mládenců a družic měli, tak ty oboje rodičové div sobě nezoufali. Takový funus co Mašov Mašovem stojí snad nikdy nebyl.
Dne 11. dubna zas měla pohřeb ta otrávená dívčice, též jak na jednu pannu patří.
Náš kostelíček Přáslavice
1837mým roce z přáslavické zvonice od prostředního zvonu srdce ukradeno bylo. Od našich předků jsme slyšeli, že v Přáslavicích při kostele bývala někdy fara a že k Přáslavicům přináleželi a se pochovávali až z Kozákova a z Lochtuš a z mnoha jiných vzdálených vesnic, pozdějc některé od fary k Tatobitům, ostatní k turnovskému děkanství a zas později některý vesnice ke skalské lokálii přitáhnuty byly.
Škola při kostelíčku v Přáslavicích byla v roku 1830tým vyzdvihnuta a do obce Vartemberka přestěhována, pravilo se vůbec, že jen tak dlouho škola ve Vartenberku bude, dokavad v Přáslavicích škola buď spravena nebo přestavena znovu nebude.
Škola ve Vartenberku zůstala pořád až do roku 1839týho, kdežto se přestavoval na lázně a škola byla přestěhována do sádek do Doubravic. Nyní již vůbec slyšet, že se nová škola v Doubravici u sádek stavět bude a že to již od vyšších míst potvrzeno a od komise uznáno a do Přáslavic že už škola nepřijde.
Kdo školy v Přáslavicích nejvíce želeti má, to jsou obyvatelé vesnice Kadlovice, Svatoňovice a Roudnýho, poněvadž jim pro jejich dítky doubravská škola vzdálená, obzvlášť na zimní čas bude a kostelíček osamělým zůstane a pomalu v Přáslavicích zpustne.
Kdo v Přáslavicích kostel stavěti dal a to záduší tam založil, slýchali jsme od našich předků, že to byli jistí Smiřičtí páni, kteří na Troskách v hradě bydleli a témuž rytíři i Hrubá Skála náležela. Tak slýchal jeden od druhého až do našich časů. Zdá se to k víře podobné, neboť jak nám Kronika Česká vypisuje, že pozdějc prodal Smiřický rytíř panství Hrubou Skálu s hradem Trosky pověstnému Albrechtu z Valdštejna, vévodovi Frýdlantskýmu a při rodině zůstal hrad Trosky i s panstvím Hrubá Skála až do roku 1821ního,. kdež je František Adam hrabě Valdštejn panu Josefovi Antonínovi Lexovi prodal. Po něm po jeho smrti je nejmladší syn Alois zdědil, jehož my, jakožto naši milostivou a dobrotivou vrchnost uznáváme a ctíme, a kterýž chudým lidem mnoho dobrého činí.
Veliké neštěstí v obci
Z Kadlovic František Tupáček, mladý člověk, skládal pod Skálou nějaké dříví, totiž slabé šarholce k zahrádkám na likre k šejtkovým plotům se svým otcem též s Francem Tupáčkem. Když jeden šarholek položili na stolici neb kozu, chtěl ten samý mladý Tupáček pozadržeti, k neštěstí byl poražen a ten šarholec ho mrštil za krk, hned se mu z úst i z nosu krev lila. Ihned mu nechali doktora přivézt a bedlivě byl ošetřován. V několika dnech předce od toho zemřel. Pravilo se, že mu to vaz v krku přerazilo.
Škoda toho tak mladého a dobrého člověka. Byl nedávno ženatý. Jediný syn, před několika nedělma mu bylo od otce hospodářství postoupeno. Jeho rodičové měli nad touž změnou a jeho synovy smrti velikou žalost, poněvadž se také v krátkém čase v cizích rukou viděli.
Matka z lítosti též v krátkém čase zemřela i otce podnes srdce bolí. To se stalo po žních 1839tým roce. Ó, kýž by si z toho příběhu každý naučení vzal a při takových pracích opatrně si počínali, aby k ourazu neb do takového pádu nepřišli. Raděj zvolna a opatrně s dlouhým dřívím dělati!
Kdo nebude pamatovať, neuvěří, jak špatná cesta skrz Doubravici bývala. Když se rozbahnila, nemohlo se kolikrát prázdný vůz převízt, ano bylo co dělať pěší koně převíst, jaké tam za zlých cest propadlišťata bývala.
Až k Hurtiku za starých časů spravovali cestu jen roštím a dřívím, ale to nebylo postačitelné, to trvalo do roku 1825týho, kdežto naše milostivá vrchnost Aloisius Lexa z Ehrenthálu nechala nalámat kámen flastrování a nechala vystavět kanálky a mostky. Ostatně slevila milostivá vrchnost poddaným platu za robotu a oni zato planýrovali, kámen a šutr “naozili” a vše dohotovili. Od té doby správně vždy dávají, takže ta cesta v dobrém stavu zůstává.
Neštěstí a štěstí
Ve vsi Leskově (Lestkově) řezníkova dcera táhala neb vážila ze studnice vodu. Když vokov až nahoru vytáhla, chtíc jej odebrati, poněvadž tam bylo zmrzlé, smekla se i s vokovem do studnice spadla.
Ta i s vodou 30 loket hluboká býti má, ani nejmenšího si nic neublížila. Ano, eště až do polou nahoru po provaze se vyšněrovala. A teprv, co měla hrdla, o pomoc volala. Když ji nahoru vytáhli, chtěla hned zas do studně pro šátek z hlavy slézti, který jí tam ostal. Ale to jí nedovolili!
Doubravský mlejn
Doubravský mlejn byl 1838mým roce prodaný od France Klofce Josefu Šádkovi prv bývalému mlynáři v Koutech za sumu přes 30 000 f. v. v.
Šádek nechal 1840tým roce rozpukané zdě opravit, prkenný lomenice vyházet a cihelný štíty vystavěl a do něho nechal některý okna vyhotovit. Celý mlejn nechal vybílit a ve štítu okna na zeleno obarvit, takže nyní moc pěkně vyhlíží nežli dříve.
V tom mlejně pořád se přestavuje. Klofců otec přišel také z Kout do Doubravice za mlynáře. Paní Klofcovou mnoho lidí chudejch lituje, že od ní hojně almužny obdrželi, ano i k jiným lidem byla přívětivá a štědrá.
Od roku 1786týho vystavělo se nových domků a rozdělených živností v rychtě karlovský aneb starodávní žantovský až do roku 1840, za paměti France Mlejnka, nynějšího v Kadlovicích rychtáře.
Velký hlad a drahota
V 1847mým roce až do samých žní panovala hrozná drahota a nedostatek obilí a hlad mezi lidem. Lidé chudí chodili žebrotou jako mraků, denně přicházelo na 50 a více osob do domu na prosby, všecky hladem vyzáblé a vymořené, neboť v málo místech sotva něco dostávaly a prosily o brambory a sousto chleba. Chodily od hor celé familie (rodiny), to jest muž s ženou a s dětma.
Mnohé se živily votrubama a velmi skrovně,neboť ke vší drahotě byly špatné výdělky a málo. Ano, i v hodných místech se muselo šetřit. Ano, i to bylo k slyšení, kterak v Němcích leckdes člověk hladem zemřel a kterak leckdes manu s nebe spadlou nacházeli, podobnou malouninkým rohlíčkovým jako hrách velkým bramborům. Ta zrnka v krku pálily a lidé z toho kaši vařili.
Ale obilí v trhách se vždy vynacházelo. Větší bída byla eště o peníze a skrze ty musel mnohý trpět nedostatek. Na okolních panstvích bylo slyšet, kterak vrchnostě moc rejže chudým lidem rozdávaly.
Vykupování z roboty
Ku konci roku 1847mýho započali se někteří poddaní na našem panství z roboty vykupovati. Nejprve byl jistý chalupník Špína z Táchova za hotové peníze. V Radvanovicích k čp.1, náležející Jakubu Valkounovi, byla robota vykoupena. Též na statku Jiřího France Šonského v Karlovicích, v Roudném Jiří Kozák se z roboty vykoupili.
Z naší podrychetní obce zaplatil z Radvanovic čp.1 sedlák Jakub Valkoun za 156 dní čelední pěší a 106 dní potažné roboty v hotovosti 1 212 zl. C.M. (slovem: jeden tisíc, dvě stě a dvanáct zlatých ve stříbře aneb jináče tři tisíce třicet zlatých v šajnech do důchodu vrchnostenského na Hrubou Skálu. Cena od milostivé vrchnosti vydaná byla na jeden jízdní den 24 krejcarů C.M. a na jeden den čelední pěší 7 krejcarů C.M.
Chalupníci měli robotu menší, domkáři, na příklad Josef Šonský, panský posel z Nouzova, měl robotu 12 dní.
O tom, jak počínali si úředníci panští ze zámku za roboty, vyprávěl hospodář Šonský z Borku toto:
“Bylo právě o senách, byl jsem na robotě s párem koní na hrubé louce. Cesta ke skalskému dvoru byla mizerná, a proto jsme nakládali menší fůry. Měl jsem již naloženo a připraveno, že pojedu, když tu přišel mladý pán neb vzácný pán ze zámku a nařizoval mi, abych odpouzoval a naložil větší fůru.
-- Vzácný pane, oni tomu nerozumějí, cesta je špatná, někde převrhnu, a co potom?! --
Vzácný pán ale zvedl hůlčičku a přetáhl mě po zádech! To mě dopálilo! Chytil jsem ho, mrštil ním na zem, až zvedl nohy nahoru. A jel jsem do dvora.
Kamarádi mě strašili, že to odstůňu a skutečně se tak stalo. Byl jsem volán k výslechu na zámek, omlouval jsem se, že jsem se jen bránil, když mně bylo ublíženo. I svědci tak doznávají. Vrchní vždy jen odpověděl: -- Topše! Topše! -- (Dobře! Dobře!)
Na podzim byl odvod a maje již jako sirotek statek připsaný, vojančiny jsem byl prost. Nic však nebylo platno poručníkovo odvolání. Vrchní prosadil svou, byl jsem odveden. A musil jsem na vojnu. Byl jsem však jen v Mladé Boleslavi osm neděl na výcviku. A tu přišel rozkaz, že se stal přehmat já byl puštěn domů. Stálo to ovšem trochu dvacetníků.”
Železná dráha
Od Holomouce (Olomouce) do Prahy byla železná dráha již zhotovena. Už po ní jezdily a zase dále k na Drážďana se stavěla 1847mýho roku a 1848mýho roku.
1847mýho roku na železné dráze stalo se při jetí velké neštěstí. Totiž panovala veliká mlha a nebylo nic viděti a vozy dva naproti se sjely. A poněvadž skrz mlhu se zdaleka neviděly a náhle zastavit nemohouc, do sebe narazily. Všecko se roztřískalo a náramných škod způsobilo. Mnoho lidu při tom o živobytí přišlo. Také tuze moc jich k velkému poranění přišlo. Stalo se to blízko městečka Sacka za Limburkem (Sadská za Nymburkem).
Začátek konstituce v Čechách
Rok 1848mý zůstane v paměti zaznamenán v dějinách českých. S pohnutím chápu se péra, bych děje roku toho v této knize poznamenal, neboť nás dobrotivý císař Ferdinand I. v tomto roce mnohými dobrodiními obdařil, obzvláště sedlskému (selskému) lidu těžké dne břímě roboty sejmul. Jak pak se to stalo, zeptá se mnohý?
Celý náš díl Evropy cítil na sobě již dlouho neduh, jakoby postonával. nebyla to cholera, která těla hubí a hroby naplňuje, ale byl to neduh, který duši, mysl a hrudě lidské skličuje. Skoro každý národ v Evropě cítil na sobě za posledních 20 let, že je nějak sevřený, nemoha si volně oddýchnout, maje prsa stísněný. Když si chtěl poskočit, nemoha, měl buďto kladku mezi nohama anebo klabku (klapku) na očích.
I bylo mu nevolno, těsno. V prsou jeho se ozývala touha po nějakým ulevnění. Člověk měl býti člověkem. Chtěl býti tím mistrovským kusem ruky Páně, která ho postavila do ráje, aby se radoval, kteráž pak ani vlastního syna neušetřila, když měla býti vina smazána, kteroužto byl člověk na sebe uvalil.
Ale ti, co byli zástupcové Hospodina na zemi a měli lidem činiti podle přikázání Páně a měli o něj pečovati, měli jej milovati, měli za něj díti i krev svou, ti by byli ve mnohých zemích raděj poslední krůpěj z lidu vytáhli. Tísnili jej, že to nemohl konečně vydržet.
I zmužili se, postavili se a pozvedli hlasů svých a ujmuli se svého práva. Že se to nedělo bez krve prolití, jest i snadno rozumět. Neboť pánové, držíce jedenkráte moc a sílu v rukou, z nich nechtěli se jí odřeknout. Lidé jsou jedenkráte popuzeni, nechtěli také více popustit. Doléhali na své lidské právo, a tak povstaly krvavéí třenice.
Nejznamenitější, jakož i největší toho způsobu hnutí a pobouření národa byla první francouzská revoluce, která se udála před 60 léty a říkaje, celým světem zatřásla. Asi 30 let na to povstal dlouhá léta porobený řecký národ proti Turkům, od nichž musel mnohé a těžké nátisky snášeti. A roku 1830týho opřel se národ francouzský po druhé proti svému králi, tehdáž Karlu X., poněvadž v jeho panování žádnou jistotu pravého štěstí neviděl.
Brzy nato hnuli se také Poláci, neboť se chtěli z cizopanské vlády vysmeknouti a k bývalé slávě sobě pomoci, kterouž užívali, dokud měli království své pro sebe, nežli se ruská, pruská a rakouská vláda o ně rozdělila.
Hnuli se také Vlachové či Taliáni, Španihelové a Němci.
Hned na začátku března 1848mýho roku začaly se po Praze hlasy ozývat, že se jistého dne, později byla jmenována sobota 11. března ve Svatováclavské lázni počet měšťanů sejde, kteří budou o to jednati, co jak by se v těchto časech jednati a jak by se v těchto časech počíti, co a jak zavésti mělo. Ale obávali se, že jak to ve velikých městech bývá z malého slova brzy veliký hluk bývá, neb že se z komára brzy velbloud udělá, aby se z toho třebas velká bouře nestrhla.
Mluvili však, že tomu ouřadové zabrání, vojsko má již nařízení kvašení tomu zabrániti. Mluvilo se i o nabitých kanonech.
Podle zpráv z jiných zemí víme, že se podobná shluknutí krve prolitím a drancováním končila, když se k tomu nevázaná lůza přidala. V tichosti a míru se sešli předce měšťané, řemeslníci, průmyslníci a studenti a usnesli se na tom žádati:
1/ Má prý se žádati pojištění české národnosti ve všech korunních zemích českých a ouplná rovnost její s německou, jak ve školách, tak i v ouřadech.
2/ Času přiměřené obnovení české ústavy (konstituce) s připojením veškerých měst a okrsků venkovských.
3/ Centrální ouřady pro veškeré země České v Praze se všeobecnou odpovědností.
4/ Pojištění závazků mezi Moravou, Slezskem a Čechami skrze všechny stavy a každoročně jich svolání do hlavního města.
5/ Zřízení neodvislých soudů okresních, samostatné obecní zřízení, vyzdvižení poddanstva a roboty, ouplná svoboda každého vyznání víry, též zrušení privilegovaných soudů.
6/ Volení magistrátů, městské rady a obecných představených a veřejné řízení soudní oustní.
7/ Ouplná svoboda tisku, jenom trestanci zákony obmezená.
8/ Osobní bezpečnost proti zatknutí bez výnosu soudního a neporušenost tajemství psaní.
9/ Obsazování ouřadů lidem domácím a jazyka českého znalým.
10/ Zlepšování zákonů na taxy a kolky a zrušení daně potravní.
11/ Zřízení občanských gard.
Konečně se ještě mluvilo, jak nám to mnoho dobrého přinese, když tato žádost povolena bude.
Roku 1848mýho 18. března při řízení v kanceláři vrchního ouřadu v zámku Hrubé Skály bylo nám pod panováním vrchnosti svobodného pána pana Jana Bedřicha z Ehrenthalu od našeho directora France Herbiga u přítomnosti všech vrchnostenských pánů ouředníků a všech rychtářů, jichž bylo na panství 33, oznámeno, že dne 15. března 1848 od našeho nejmilostivějšího císaře a krále Ferdinanda I. ve Vídni konstituce pro všechny země říše rakouské prohlášena byla, která zpráva neslýchanou radost v celém císařství působila.
Též byla v ten samý den censura vyzdvižena a svoboda v řeči a písmu zavedena.
Gardy. Hned v příštím jaře všude v městech národní gardy se zakládaly. Cvičily se ve zbraních, ano i v mnohých vesnicích se zřídily. U nás v Radvanovicích se cvičili, ale zbraň jsme měli jen dřevěnou, k nám i z okolních vesnic se přidávali, ale vše to bylo až doposud jako jenom špás na zbraň.
Zemský sněm
Dne 7. června měl býti svolán zemský sněm do Prahy, by se tam o uspořádání zemských záležitostí jednalo. Měli svobodně vyslancové z národa ponejprv zvoleni býti ( a sice na 5 000 duší 2 vyslanci). U nás se volilo v tejnském kostele dle volitebných rejstříků. Každý byl předvolán a tru svou ceduličku se 4 pojmenovanými, které za vyslance volil, podal.
Slovanský sjezd
V tom čase byl svolán sjezd k sněmu slovanskému ze všech zemí slovanských do Prahy, aby o svých záležitostech a ruky k spojení sobě podali, ale Němci zase chtěli obnoviti říši německou a zvali nás do Frankfurtu.
V tom v svatodušním pondělí drželi v Praze na Koňském trhu velkou pobožnost, totiž byla sloužena mše svatá slovanským jazykem. A pak vypuklo v Praze povstání, které generál Vindischgrätz udusil a domnělé i skutečné buřiče potrestal.
Volení na říšský sněm do Vídně započalo u nás dne 5. července 1848mýho roku. Bylo rovně tak svobodné, jako do zemského. U nás jsme volili v Železném Brodě a zvolili jsme semilského mlynáře aneb řeknu, doktora Františka Ladislava Riegra. A sice chybně jsme nevolili, anobrž dokonalého, jak náleží učeného, zběhlého muže, jakž nám to pozdější zprávy dosvědčily.
Zrušení roboty. Dne 31. srpna 1848 přijal říšský sněm návrh v devíti článcích, který zrušuje všeliká práva panská a obtížné břímě poddanosti osob i gruntů. Ale tvrdošíjným škůdcem všech oprav na říšském sněmu byl vídeňský ministr kníže Metrnich. To viděla, ano i cítila celá Evropa.
Ouřady vrchnostenské jsou zrušeny a na jejich místo zemské ouřady zavedeny býti mají.
Závazek odbírání piva z vrchnostenského pivovaru jest zrušen, jakož lov zvěře na cizích gruntech se zrušuje.
Svěcení práporu gardy. Dne 30. září 1848mýho roku byla v městě Rovensku o jejich posvěcení chrámu ještě následující slavnost, totiž posvěcení práporu národní gardy rovenské, při které slavnosti byla i garda z Radvanovic. Tenkrát naše garda měla za zbraň ručnice, nebyla ještě jak náleží ozbrojena. V jiných vesnicích neměli k tomu kór žádných náklonností.
Nepovolené stavby. Když obce se svobodné staly, tak sobě každý větší svobody dovoloval, než mu patřila. V tom čase byly bez svolení vyšších ouřadů vystaveny ve vsi Radvanovicích dvě boudy na způsob baráků. Jednu vystavěl Josef Procházka, rodilý z Volavce, a dceru pojal Václava Horáka z Radvanovic, druhou Jan Lhoták z Doubravice, též tak. Ouřady nahnaly jim strachy, že baráky musejí zbořit.
Karel Havlíček Borovský. (1821 - 1856) založil ku hájení politických a národních práv našeho národa v Praze četné časopisy, z nichž na prvním místě byly “Národní Noviny”. Pro příkré vystupování proti vládě a Němcům Zastaveny “Národní Noviny”. Sám Havlíček odvezen do Brixenu, kde uvězněn a na zdraví zničen.
Známé jest jeho heslo: “Moje barva červená a bílá, moje heslo - poctivost a síla”.
Národ dlouho vzpomínal jeho života a probouzejícího působení v lidu českém v písni: “Spi, Havlíčku, v svém hrobečku! Národ zpívá tvou věrnou písničku!” atd.
Uprostřed těch nepokojů a povstání vzdal se náš milostivý panovník císař Ferdinand I. vlády na prospěch svého mladého synovce Františka Josefa 1848mýho roku.
Začátkem ledna 1849týho roku byla v městě Turnově držána komise, kamž z okolních vesnic povoláni osadníci, aby se přiznali aneb vyslovili, kde zemské ouřady zavést se mají, neboť se o to všecky města ucházely a jenom na kostkových mil jeden zemský ouřad vypadl aneb býti měl.
Naše okolní vesnice neb jejich vyslancové k té komisi vyslaní žádali Turnov nebo Rovensko.
V roku 1849 nechal jistý baron, který ve Vartenberku na hojení v lázních byl, u svatýho Prokopa (Malý Kapucín) blíže Skály na jednu vysokou skálu stupně k pohodlnému vylezení vytesati.
Svatba milostivé vrchnosti
Dne 16. máje1849 měl vysoce urozený pán baron Jan Lexa z Ehrenthalu svatbu v Praze. Přijel toho samého dne se svou manželkou Marií Thunovou, rozenou v Benátkách, na Hrubou Skálu.
Jeho sousedé, jakožto dříve bývalí poddaní, vyjeli mu až za kyselovský dvůr na koních naproti, jakož i garda rovenská tam jej očekávala. A jej na Skálu doprovodili.
Tenkrát jsme na Skále slávu viděli, jakož dřív nikdy nedočkali se. Tam byly pěkně připravované brány, ve všech oknech osvěceny (alominace), též Trosky celé v alominaci osvěceny překrásně vyhlížely.
Blíže Skály na “Číhátkách” se pouštěly rachytle, které velmi vysoko vyletovaly a podivně působily a se kroutily. Z hmoždířů se dlouho střílelo.
V pozdějších létech pojmenována ku poctě paní baronky Marie jedna ze skal, z níž jest překrásný rozhled, “Mariánskou skálou”.
Zloději
V roku 1849 dne 11. října v noci ctihodného velebného pána Antonína Prajzlera v Tatobitech praví se asi 20 zlodějů přepadlo jej a svázali a trýznili o peníze. Též kuchařku svázali a dva hosty, kteří tam přes noc byli. Hrozně je oloupili a poněvadž mnoho peněz neměl, vše jiné mu sebrali. Svázané je nechali a po tak hrozném hospodaření pryč se odebrali.
Tento muž jest politováníhodný hoden, neboť jest v jeho ouřadu velmi pořádný a přičinlivý duchovní.
Národní peníze
Roku 1849týho roku povstaly národní peníze. Takřka všeliké papírové poukázky vydávali jak obchodní lidé, též i také papírové poukázky vydávali z celého okolí.
Tak vystavil dvacetníkové a desetníkové peníze Václav Vávra, sedlák z Volavce čp. 11.
Bylo v tom čase málo drobných císařských peněz nebo lid je snad rozskovával (uschoval). Tak se i rozřezávaly císařské papírové zlatovky, až na čtyři díly. A tím se platilo.
Žádost za učitele a faru v Přáslavicích
Po samém zasetí roku 1849tým sme podali žádost vysoce důstojnému pánu Antonínu Markovi, školnímu dozorci (do Libuně, kde sídlil), jináč na okršku turnovském, aby nám škola v Přáslavicích učitelem obsazena byla. Pozdějc s námi náš pan vůbec vážený úředník Franc Herbig na Hrubé Skále zástoj vedl a nás dobrou radou o všem spravoval a nám jistou naději sliboval.
Totiž, že obdržíme, ale neobdrželi pak nic písebného (písemného). Jenom oustní odpověď ku konci září toho samého roku od našeho p. ouředníka, že nám žádost od krajského ouřadu nazpět přišla, že se taková věc v nynější době vyjednávat nedá. Že nejní k tomu přiměřený čas.
A když jsme tak odbyti byli, tu se nám marně zdálo, bychom žádost zadali, by Přáslavice také duchovním obsazeny byly.
V roce 1850tým se zase opakovala nová žádost k turnovskému hejtmanství o školu do Přáslavic a též i také druhou žádost. Totiž aby Přáslavice i duchovním obsazeny býti mohly. Tu sme ale dostali odpověď, že toho nekáže nutná potřeba.
Roku 1848mýho se i stalo, že občané z Karlovic a Svatoňovic, též i z Radvanovic a ze Hnanic přestali pro duchovního do Přáslavic k službám Božím totiž čtvrtou neděli, jakožto k filiálce, příležitost (kočár) odesílati.
A když konečně pan děkan turnovský se toho domáhal, povstala z toho rozepře. Hnanice a Radvanovice byly skrze rozchod slavného c. k . okresního hejtmanství v Turnově osvobozeny, ale Karlovice a Svatoňovice byly přidrženy. Pročež tyto poslední proti výroku rekurýrovaly. Však ale Radvanovice a Hnanice ke kolátuře hruboskalské připatřily, tím pádem mohly být propuštěny.
Léta 1848, 1849 a 1850 na Hruboskalsku
Dne 14. září 1849 byla v Turnově slavnost svěcení práporu držena. U té přítomno mnoho gardystů turnovských, hradišťských a svijanských.
V roku 1848 a 1849 bylo velmi sucho. Obilí bylo sice dobré v zrně a ouroda prostřední. Málo se urodilo lenu, zelí a dost bylo bramborů.
Kraje v Čechách . Až do roku 1850týho byla země Česká na 16 krajů rozdělena, ale nastoupením roku 1850týho byla při změně starých ouřadů v nové rozdělena jenom na 13 krajů.
Spojování obcí. Ku konci dubna 1850týho roku byla při turnovském hejtmanství držena komise, aby se malé obce (katastrální obce) spojovaly dohromady ve větší, tenkráte se usneslo, aby Kadlovská katastrální obec s Hnanickou se spojily, ale Hnanice to odepřely.
Ouřady zemské a okresní. Zemští ouřadové měli být již v máji v život uvedeny, pak zase 1. prosincem 1849týho roku a nyní jsou zase odstrčeny až na 1. únor 1850týho Ale lidem mnohým to již vrtochy nahánělo a strachovali se, aby to zase při starém nezůstalo.
Na začátku roku 1850týho pominuli vrchnostenské patrimoniální ouřady a též kontribučenské ouřady více nebyly od vrchnosti vydržovány, ale nastalo politické ouřadování státní (císařské) od 1. února toho samého roku. Státní ouředníci počali ouřady védsti (vést) na státní outraty v Turnově a v jiných k tomu ustanovených a zřízených městech.
Do Turnova jsme dostali podkrajskou vládu a okresní ouřad. Ovšemže teprve 1. červnem měsícem judiciální (soudní) řízení počátek svůj vezme.
Žandarmerie. Začátkem července 1850týho roku přišla žandarmerie (četnictvo) do Turnova ponejprv a též tenkráte do celého jičínského kraje. A tak se pomalu jedno po druhém naplňuje, co zeměpán přislíbil národům.
První obecní volby
Dne 9týho září roku 1850týho bude ponejprv svobodné volení obecních starších představených a výborů. Před čtyřmi nedělemi byly vyhotoveny volicí rejstříky a pak 14 dní vyvěšeny k nahlédnutí u rychtáře každému, zdaž by někdo neměl něco proti tomu k namítání.
Volení stalo se v příbytku Jiřího Šonského v Karlovicích čp.8, ku kteréžto volbě byl c. k. komisar jménem Hiksch odeslán. Zvolen byl dle většiny hlasů za starostu Václav Damašek z Roudnýho čp. 1. Von to ale nepřijal a sám sebe mohl dle zákona od této služby zodvolat.
A potom byly zase nové volby a byl za obecního staršího zvolen dne 26. září Josef Damašek z Roudnýho z čp. 13. Za obecního radního Jan Horáček z Radvanovic a Jozef Brocký z Karlovic čp. 9, výborem byli: Jiří Šonský z Karlovic čp. 8. Jan Vrabec ze Svatoňovic čp. 5, Václav Damašek z Roudnýho čp.1, Václav Ďaďourek ze Svatoňovic čp. 3 a Jan Ďaďourek ze Svatoňovic čp. 23.
Cholera
V roku 1850tým zuřila místama v našem okolí strašlivá cholera (assiatská zánět), která mnoho lidu usmrtila, obzvlášť v městečku Rovensku, kdežto i také na červenou běhavku mezitím stonali.
V měsíci srpnu bývaly některý den 8, 9, 12 i 14 funusů, takže na hřbitově placu nebylo. Nové pole pro hřbitov vykázati se muselo, kdežto pro mrtvé komora zřízena byla, kamž se mrtvoly v noci přinášely a ve dne po kolika do jámy pochovávány beze všeho zvonění a velkých ceremonií.
Z toho viděti, že ten čas moc lidu z Rovenska ubylo. V okolních vesnicích to tak velké nebylo, jenom něco v Troskovicích, v Oujezdě, ve Volavci, ve Lhotce. Ačkoliv všelijaké jiné nemoce jako zimnice, táhavky, běhavky roztroušeny byly.
Konec prvního dílu Pamětní knihy obce Karlovic
Pisatel této “Pamětní knihy katastrální obce Karlovic” Jakub Valkoun narodil se r. 1800 v Radvanovicích čp. 1. Navštěvoval farní školu v Přáslavicích a jeden rok hlavní školu v Turnově, kde se přiučil němčině. Uměl pravopisně česky psáti, jak svědčí jeho pamětní kniha.
Hrál též na housle. Byl dobrým počtářem a luštil těžké početní úlohy, což místodržitelský rada Plaček, který býval v Sedmihorkách, dosvědčil synu Janovi.
Stavěl silnici od Turnova na Jičín, pokud šla územím panství skalského, jakož i silnici od Ktové k Rovensku. Když se měla stavět cesta od Podháje k Valdštejnu, poslal pro něho několikrát milost pán Lexa, by i tuto stavbu vzal. Když to pro odpor manželky odepřel, zvolal prý: “Das tut mir leid!” (To je mi líto!).
Ženil se na 20 létech, jsa sirotkem a 45 roků hospodařil. Postavy byl statné. Byl to probudilý, milý sedlák. Zemřel 23. prosince 1879 (bylo mu 79 let).
Toto o svém otci zapsal Jan Valkoun, syn.
Pamětní kniha tato ukončena byla zprávou, ve které Jan a František Vrabcové napsali urážlivé řeči o Jiřím a Anně Šonských.
Ti cítili se uraženi utrháním na cti a podali na ně žalobu. Okresní soud rozhodl, by urážlivé články z Pamětní knihy se vystřihly a budoucně nic takového do ní se nepsalo.
To nařídil C.k. okresní soud vyšetřovací v Turnově, dne 24. května 1863. Podepsán: nečitelný vlastnoruční podpis.