Pokračování “Pamětní knihy katastrální obce Karlovic” obsahuje dále osobní a místní zprávy z “Pamětnice fary na Hrubé Skále” a ze “Školní kroniky v Přáslavicích”. Různé obrázky vzaty z dějiny a časopisů. Světová válka líčena jest dle spisu Aloise Žipka “Válka národů 1914 - 1918”.
Podepsán: František Karban, řídící učitel a kronikář obce
Tyto historické záznamy přepsal podle Kroniky obce Karlovic v roce 2001
František Mlejnek st. (nar. 15. 1. 1926)
Ve Vesci 31. 7. 2001.
Rok 1821
Hrabě František Adam Valdštejn prodal tohoto roku panství Hrubá Skála Janu Lexovi z Aehrenthalu za 525 000 zlatých ve stříbře
Rok 1834
Za v Pánu zasnulého Jana Lexu, bývalou vrchnost hruboskalskou, drželo se slavné rekviem, za které vyplaceno z důchodu duchovnímu správci celkem 24 zlatých ve stříbře.
Rok 1854
V tomto roce povýšena byla hruboskalská lokálie na faru. Prvním farářem byl P. Jan Čermák.
Rok 1856
Tehdy začala se železná dráha od Pardubic k Žitavě stavět, při které stavbě se mnoho lidu zasypalo až do smrti a mnoho mrzáků učinilo.
Již několik let přestavuje se skalský zámek, takže není je již viděti, jak vyhlížel starý bez věží a jak nynější.
Miláček obecenstva českého, hlavně povídkami a kusy divadelními, byl Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856). Práce jeho probouzely a podněcovaly platně vědomí národní a lásku k vlasti. V divadelním kuse “Fidlovačka” zpívala se jeho píseň “Kde domov můj?”, která znárodněla. Nápěv k písni složil František Škroup.
Rok 1857
V tomto roce koupil Jan Lexa z Aehrenthalu celou vesnici Radeč. Z 11 čísel (domů), z nichž vesnice sestává, koupil chalupy čp: 1, 2, 3, 4, 6, 9 a 10. Takže z celé vesnice jen čtyry baráky zůstaly, které později také ještě koupí. Koupí vesnice získal obecní majetek prý as 100 korců lesa.
Rok 1858
Dne 2. srpna Jizera se velice rozvodnila, že celé okolí turnovské zatopila. Od Turnova až na Všeň podobalo se to jezeru. Škoda byla ohromná, i mnoho dravému živlu lidu padlo za oběť.
Antonín Marek, lokálista na hrubé Skála (1815 - 1820), později děkan v Libuni, byl od roku 1844 do roku 1858 školdozorcem turnovského školního okresu. Skládal také básně a pěstoval dějiny Slovanstva. Věřil v pomoc Ruska všemu Slovanstvu.
Nástupník jeho na lokálii skalskou napsal na jeho památku do skalské kroniky:
“Dřív k výšinám skalským tvá čáka vzhůru tě tyčí.
Než potěchy shledáš sídla ležeť v dolinách.”
P. Antonín Marek zemřel v Praze (na Smíchově) dne 15. února 1877 .
Rok 1860
Dne 12. června byla komise na c. k. školním úřadě v Turnově stran školy přáslavické, při které si občané z Karlovic a Svatoňovic hřmotně, ano hrubě počínali, žádajíce, aby ona starobylá škola tam umístěna byla. Sám jsem se uvolil dvakrát týdně do Karlovic choditi a školu na starosti míti. (Pozn.: Václav Horák, farář).
Počátkem září, když se tam po prázdninách opět škola ohlásila a pan podučitel do Karlovic přišel, dal mu věděti představený Jan Vrabec, že může jíti domů, že již nebude se u nich učiti, až leda budou mít děti svůj školní dům v Přáslavicích.
V první polovici října byla zase stran té věci komise u školního okresního úřadu, následkem které se domek v Přáslavicích pro školu popustil. Při té příležitosti se Radvanovice od Doubravice odškolily, následkem smluvení, aby celá obec k vymáhání bývalé školy přáslavické, ba i bývalé fary tamější, dohromady držela.
Rok 1863
V tomto roce slavila se 1000letá památka příchodu věrozvěstů slovanských sv. Cyrila a Methoděje na Moravu.
Dne 5. září zemřel v Doubravici kantor Josef Karásek, který již v Přáslavicích zvoníval proti kroupám. V Doubravici na něho dlouhá léta vzpomínali.
V loňském roce byla založena první jednota “Sokola” v Praze, jejímž starostou byl Jindřich Fügner a náčelníkem Miroslav Tyrš. K návrhu Tyršově přijato heslo sokolské “Tužme se!”, k Barákově návrhu zdravice (pozdrav) “Na zdar!”. Návrhem Fügnerovým zavedeno mezi bratry Sokoly “tykání”.
Tyrš sestavil česko-německé názvosloví tělocvičné, šermířské a i české velení a názvosloví vojenské dle reglementův polní služby pěchoty.
Jeho významné heslo bylo: “V mysli vlast, smělost v srdci, v paži sílu!”
Škola v Přáslavicích
Dne 9. prosince 1863 zasílají občané karlovičtí konsistoři protest proti tomu, aby filiální kostel přáslavický od děkanství turnovského se oddělil a ke Hrubé Skále připojil. Žádají zároveň, aby farní dotace hruboskalská vrátila se kostelu přáslavickému za tím účelem, aby v Přáslavicích samostatná fara zříditi se mohla. Kdyby žádosti jejich se nevyhovělo, vyhražují si vystoupení z církve katolické.
Rok 1864 byl pro Přáslavice rokem památným. Jednalo se tenkráte o stavbě nového kostela a nové školy. Na tyto stavby měly přifařené osady přispívati ruční prací, dovozem staviva a částkou peněžitou. Však bylo také známo, že kostel přáslavický býval druhdy farním a bohatě nadán. Polností jeho že bylo užito k založení fary na Hrubé Skále.
Dne 7. ledna 1864 píše konsistoř c. k. místodržitelství: “Ať fara přáslavická z jakýchkoliv příčin zašla, jisto jest, že příčinou toho nebyl nedostatek prostředků k vydržování faráře. Majitel hruboskalského panství užívá na vydržování faráře a opatření potřeb kostelních od kostela přáslavického 110 korců polí, od kostela oujezdského 35 korců polí, načež dává faráři ze svých důchodů 315 zlatých. Mimo to dostává 105 zlatých z fondu náboženského.
Kdyby fara z Hrubé Skály se přeložila do Přáslavic a příjem skalského faráře, jakož i příjem děkana turnovského (8 korců polí) k tomu se připojil a pole se pronajalo, bylo by postavení faráře přáslavického zajisté skvělé.
Oprava kostela přáslavického byla místodržitelstvím dne 20. dubna 1863 povolena. Obyvatelé karlovičtí a svatoňovičtí přestali by se zdráhati na tuto opravu přispěti, kdyby měli naději, že dobudou vlastní fary v Přáslavicích.
K faře hruboskalské patří nyní obce, které dříve ke kostelu přáslavickému náležely. Kdyby ke kostelu tomu opět se připojily a v Přáslavicích fara se zřídila, která následkem nedostatku kněžstva zanikla, zajisté by se jim žádné bezpráví nestalo.
Jen čtyři malé osady, Radeč o čtyřech číslech, Bohuslav o šesti, Želejov o šesti a Roketnice o sedmnácti nepatřily tenkráte k Přáslavicům. Radeč a Bohuslav patřily k Vyskři, Želejov a Roketnice k filiálnímu kostelu v Oujezdě a k faře libuňské.
Zřízením fary na hrubé Skále spomoženo bylo sice těmto čtyřem malým osadám, že se mohly v blízkém chrámu Páně služeb Božích zúčastniti. Však není zajisté ani to mínění uvážlivé, že nejen k pohodlí těchto čtyř osad, ale také k pohodlí a v zájmu patronově a jeho úředníků na hrubé Skále fara zřízena byla.
Dne 29. září 1864 píše vikář Jan Šolc konsistoři, že: “Sousedé karlovičtí a svatoňovičtí od mnoha let o to se ucházejí, by jejich škola, která byla roku 1831 do Vartenberka a později do Doubravice přeložena, opět do Přáslavic se vrátila, jen schvalovati dlužno.
K tomu za pravdu dáti se musí, že velikou újmu trpí, když jejich kostel, neobdržev v pravý čas potřebné opravy, kvůli bezpečnosti zamknouti se musel. Avšak schvalovati se nemůže, že čím dále, tím prudčeji a vášnivěji ve svém domáhání se svých práv si počínají, mnohé nepravé a převrácené důvody slovem i písmem udávajíce.
I u biskupského vikariátního úřadu často ano i někdy prudce své stížnosti přednášeli, z nepravých věcí úřady viníce. Tak vyčítali, že turnovský děkan o kostel je připravil, nechav zpustnouti druhdy tak bohatý a starodávný kostel přáslavický, načež jim bylo vysvětleno, že právě on tomu rozhodně odporoval, když roku 1862 dle nařízení krajského úřadu kostel ten zrušen býti měl. Vůbec snažil jsem se všemožně námitky jejich vyvraceti a jim pravý stav věci vysvětlovati. Avšak všechno moje poučování a vysvětlování bylo marným. Dne 4. září 1864 přihrnul se do mého pokoje zástup nadřečených osadníků a prohlásil: -- Když se nás nechce církev ujmouti, my z ní vystupujeme! -- Nato s velikým křikem a výhružkami odešli.
Podobně dne 25. září t.r. přišlo jich opět 23, každý nesa v ruce papír, položil jej na stůl a pravil: -- Já přestupuju do církve evangelické! -- Byli to tito občané:
Z Karlovic: František Valkoun, Jan Rulc, Josef Mlejnek, František Kopal, V. Horáček, Jan Tomsa, František Tupáček, Jan Ďaďourek, Jan Thoř, Jan Pavel, V. Šálek a František Junek.
Ze Svatoňovic: Jan Mazánek, Václav Ďaďourek, V. Šťastný, J. Pokorný, Jan Válek, František Mánek, V. Janek čp.17, V. Janek čp. 8, V. Janků, Jan Pařík a Josef Šťastný.”
Vikář propustil občany s doložením, aby si to ještě rozmyslili, avšak ti, navrátivše se domů, ještě téhož dne se sešli, podepsali 23 svědectví, která druhého dne biskupské konsistoři odeslali.
Ta “svědectví” vypadala takto:
“Svědectví. - My níže podepsaní svědkové svědčíme, že Jan Pařík čp. 25 ze Svatoňovic nás požádal, abychom s ním došli k turnovskému panu děkanovi J. Šolcovi, by u přítomnosti naší žádati mohl o propuštění z církve římsko-katolické.
Když ale pan děkan nadřečenému občanu takové propuštění dáti nechtěl, ani při prvním ohlášení, které se stalo 4. září 1864, ani při druhém dne 25. září t.r., dáváme to svědectví, že nadřečený občan při svém úmyslu zůstává a žádá vystoupiti z církve římsko-katolické a vstoupiti do církve evangelické podle augšpurského vyznání.
Na důkaz toho náš podpis vlastnoruční.
Ve Svatoňovicích dne 25. září 1864.
Jan Pařík, v.r. Jan Mazánek, v.r., svědek Venzl Janků, v.r., svědek”
Žaloba
Ku konci roku 1864 žaluje Dr. Antonín Šlechta, advokát v Turnově, jakožto plnomocník barona Jana z Ehrenthalu redakci “Národních listů” a “Svobody” pro dopis uveřejněný v čísle ze dne 4. září 1864 s nadpisem “Z okresu turnovského”.
V dopise tom mezi jiným jest uvedeno:
1/ Že usiluje baron z Ehrenthalu o rozbourání kostela přáslavického, aby značné jmění kostela toho nenazývalo se více záduší přáslavické;
2/ že jmění to sestává ze 110 korců orné půdy, z jichž výnosů baron vyplácí na svém zámku lokálistu, pak 120 korců luk a lesa, z nichž platí toliko daň císařskou;
3/ že dal tentýž baron asi v roce1850 rozházet starou školu přáslavickou, z níž něco dříví prodal a ostatní část rozvézti dal ku své potřebě po svých dvorech;
4/ že vzal roku 1853 libovolně prostřední zvon přáslavický a daroval jej městu Turnovu, aby si tam získal přátel;
5/ že měl roku 1864 vše již tak dalece zjištěné, aby kostel přáslavický mohl rozházeti, proti čemuž se však představenstvo obce rozhodně opřelo;
Dr. Šlechta v žalobě praví:
Jestiť to obviňování z činů, jež by byly dílem trestu hodny, dílem mohly by v obecním mínění pana barona uvrci v opovržení. K odůvodnění žaloby takové račiž c. k. zemský trestní soude:
1/ Dáti vypátrati c. k. okresním soudem výměru pozemků ke kostelu přáslavickému patřících, pak způsob, jak se těch pozemků používá.
2/ Dáti si předložiti původní spis, pak z desk zemských opis smlouvy z 27. října 1801, jížto se dosvědčuje, že způsobem právoplatným se postoupilo Josefu hraběti Valdštejnovi, tehdejšímu držiteli panství hruboskalského pozemků, ke kostelu přáslavickému patřívších, proti tomu, že jmenovaný pan hrabě sebe a své nástupce zavázal vystavěti na Hrubé Skále farní kostel a farní stavení, tyto budovy udržovati nákladem svým v dobrém stavu, zaopatřovati veškeré potřeby kostelní, vypláceti pak z důchodů svých služné duchovnímu vyměřené.
3/ Dáti si tímto úřadem osvědčiti, že osadníci karlovičtí a svatoňovičtí rozličnými žádostmi pokoušeli se o to, by farní kostel hruboskalský přeložen byl do Přáslavic, by tento kostel znovu postaven byl nákladem pana barona, by on zároveň byl přidržen ku postoupení pozemků, jež byly roku 1801 jeho předchůdci odevzdány ve vlastnictví, že pak pan baron nebyl sice povolný vyhověti takovým požadavkům neoprávněným, že ani on sám, ani jeho plnomocníci nikdy neusilovali o to, by kostel přáslavický byl rozbourán a že se vůbec úředně nikdy ani zmíňka neučinila o rozbourání budovy tyto.
4/ Dále jmenovaným c. k. úřadem dáti si osvědčiti, že bývalým podkrajským úřadem v Turnově byl dán rozkaz, by budova školní v Přáslavicích pro značnou chatrnost se rozbourala, že se ale patronátním úřadem hruboskalským dotčená budova opravila a že k opravě té potřebné dříví bylo dáno bezplatně od pana barona, že se staré dříví k opravě se nehodící veřejně prodalo a že z výtěžku toho dříví byla zapravena mzda dělníkům a co nepostačovalo, že pan baron ze svých příjmů zapravil.
5/ Dáti si předložiti opis z účtů zádušní kasy přáslavické, z něhož viditelno, že roztlučený zvon přáslavický prodán byl roku 1853 Karlu Bellmanovi za 525 zlatých 52 a půl krejcaru, že suma ta ve prospěch kostela přáslavického účtována i zúrokována byla a vyrostla do dne 31. října 1861 na 730 zlatých a že nyní tatáž suma pojištěna jest na usedlosti čp. 11 ve Volavci.
6/ Dáti okresním soudem v Turnově vyslechnouti několik osadníků karlovických k dosvědčení toho, že dotčený zvon roku 1853 byl roztlučen a že nebyl více k potřebě.
V časopise “Svoboda” mimo tyto výčitky uvádí se, že patronátní neshody přáslavické nejsou právě ojedinělé, že podobné nalézají se v Újezdě skalském, a proto že jednání svobodného pána Jana z Ehrenthalu je nekavalírské.
V těchto výčitkách spatřoval pan baron uražení na cti a zadal žalobu proti Dr. Eduardu Grégrovi, co redaktoru “Národních listů” a J. Rankovi, co redaktoru “Svobody” a pak také proti občanům: Janu Tomsovi, Františku Tupáčkovi, Jiřímu Šonskému a Janu Pavlovi z Karlovic, Janu Paříkovi a Václavu Ďaďourkovi ze Svatoňovic, co pisatelům insertu v “Národních listech” a ve “Svobodě”.
Žalobu vypracovali panu baronovi dva advokáti, a totiž Dr. Šlechta z Turnova a Dr. Hauschild v Praze a převzali zastupování jeho u soudu.
Dr. Eduard Grégr znal se k tomu, že dopis od Jana Tomsy obdržel, že jej ale poslal administrátorovi panu Donovskému s písemným rozkazem, aby jej zmírnil a do tisku dal. Jan Tomsa zná se k tomu, že dopis sám psal a redakci “Národních listů” odevzdal a ostatní obžalovaní udávají, že se s Tomsou umluvili, aby takový dopis sepsán a do veřejnosti dán byl.
Jednalo se tedy při přelíčení hlavně o to, aby se dokázalo, zdaž pravda jest či lež, co v dopise stojí.
Státní zástupce dokazoval, že pravdou není, co se v dopise praví, dokládaje se svědky a sice vikářem J. Šolcem, děkanem v Turnově, Janem Vrabcem, bývalým představeným v Karlovicích a Emanuelem Melchiorem, vrchním ředitelem u barona.
Naproti tomu dokazovali obžalovaní a jejich obhájci, zvláště Dr. Čížek, že pouhou a ryzou pravdu v dopise svém udali a dovolávali se svědkův a písemných dokladů. Větší část svědků dokazuje, že slyšeli z úst děkana Šolce, kterak pan baron se o to ucházel, aby kostel přáslavický rozbourán byl, což ale svědek děkan Šolc popíral, tvrdě, že toliko řekl, že se o to usiluje, aby kostel rozbourán byl, že ale neřekl, že pan baron o to usiluje.
Též dosvědčili skoro všichni svědci, že škola přáslavická vskutku byla rozbourána, že se část dříví z ní prodala a část rozvezla panskými potahy, ano dva svědkové dosvědčují, že toto dříví skutečně složené viděli v panském dvoře.
Ovšem nikdo z obžalovaných nemohl dokázati, že by byl slyšel z úst pana barona rozkaz, aby se škola rozbourala a dříví do dvora zavezlo. Dále dosvědčují všichni svědkové, že zvon z kostela přáslavického na rozkaz nebožtíka pana barona sundán a odvezen byl a konečně do Prahy dodán a že se nikdy do Přáslavic nevrátil, jakož i že právě tu dobu, když do Prahy odvezen byl, na rozkaz pana barona zvony pro kostel turnovský se ulily.
Žádný však dokázati nemohl, že ve zvonech turnovských vskutku nalézá se kov ze zvonu přáslavického. Dokázalo se ovšem z kněh (knih), že se v nich nalézá jistá suma peněz, která za prodaný zvon přáslavický se prý utržila, ale peníze tyto byly odvedeny do důchodu záduší teprve roku 1861 i s úroky, kdežto zvon již roku 1853 prodán byl.
Z těchto výpovědí odvozoval státní zástupce co plnomocník pana barona, že pravda uvedených událostí nikterak dokázána není, kdežto naproti tomu obhájce obžalovaných Dr. Čížek známým svým ostrovtipem dokázati se snažil pravdivost udání obžalovaných.
Ze závěrečných řečí, které plné tři hodiny trvaly, uvádím tuto jen řeč Dr. Grégra, a sice proto, poněvadž zaujímala stanovisko všeobecnější, objasňující patronátní poměry v Čechách vůbec.
Dr. Eduard Grégr pravil mezi jiným:
“Inkriminovaný insert obsahuje samá udání, samá fakta, jedná se tedy o to, jsou-li fakta tato pravdivá neb ne. Co se důkazů pravdy týče, tedy to přenechám svému ctěnému obhájci, který zajisté nezvratně dokáže, že v celém článku není ani jediného nepravdivého slova a který slavný soud bohdá o pravdivosti všech udání rovněž tak přesvědčí, jako já a všichni přítomní přesvědčeni jsme.
Jen na jednu okolnost dovolím si obrátiti pozornost slavného soudu, jest to spolehlivost svědků! Ve prospěch pana barona svědčili pánové vikář Šolc, pak představený Jan Vrabec a konečně pan vrchní ředitel Emanuel Melchior.
Co se týká pana faráře, vlastně vikáře, tedy výpovědi jeho potvrzovaly zčásti to, co v žalobě udáno jest; on tedy svědčil jaksi pro nás. Co se týče pana Vrabce, tedy bylo ze širokých řečí jeho patrno, že je pln hněvu a záští proti obžalovaným z té příčiny, poněvadž ho shodili z představenstva. A co se týče pana ředitele Melchiora - nu, jest ředitelem u pana barona a jak služebníci, jichž celá existence od jich pánů závisí, svědčívají, zná zajisté slavný soud ze své zkušenosti, velmi dobře.
Nevím, nejsa sám právníkem, daleko-li a s jakou precizností se důkaz pravdy z výpovědí svědků provésti dá a provede, ale na jeden neprávnický moment bych si dovolil slavný soud ještě upozorniti.
Během přelíčení rozvinul se před našima očima obraz poměrů patronátních a vrchnostenských, obraz to tak křiklavých a děsných barev, že jej považovati můžeme za pravý zbytek oněch smutných dob poddanosti a porobenství lidu selského, oněch dob, kdy milostivá vrchnost vládla nejen polem a mozoly ubohého lidu selského, nýbrž i nejdražšími a nejsvětějšími jeho zájmy, zájmy to duchovními, kdy pánem byla církev i školy.
Milostivá vrchnost byla patronem nad kostelem i školou, v ně dosazovala duchovního i učitele, ona vládla církví i školou. Za toto právo měla ale též jisté povinnosti a mezi těmi i tu, aby dbala o zachování a udržení kostela i školy. Byli a jsou ovšem patroni u nás v Čechách, mužové to šlechetní, obětaví, lidumilní, kteří povinnosti své patronátní konali ochotně, svědomitě a úplně, ale naproti těmto byli a jsou lidé sobečtí, lakomci, nepřátelé lidu, již práva patronátního jen k tomu používají, aby z nich měli jen zisk, aby z nich bohatli, oni jsou patrony vždy a všude, kdykoliv se jedná, aby něco brali, ale nikdy, když mají dávati.
Projděme nyní Čechy a poznáme stopy takovýchto milostivých patronů! Na takovýchto patronátech nalezneme kostely a školy zanedbané a zpustošené a co den přibývá ve vlasti naší zřícenin a rozvalin kostelů a škol - následek to nesvědomitých a špatných patronů.
Slavný soude! Zdaž není možná, že podobný případ máme právě před sebou? Kostel přáslavický jest kostel starodávný, do něhož chodívali již otcové a praotcové nynějších osadníků, i tito mužové zde chodívali, co dítky, do něho. Tam první dětské modlitby k Bohu posílali a slovo Boží slýchávali - kostel přáslavický jest jim proto milý, tak jako nám milý bývá otcovský náš dům.
Kostel přáslavický stojí pod patronátem pana barona! Pohleďme, jak patron plnil povinnosti své! Kostel přáslavický scházel vůčihledě, střecha se nespravovala. Déšť a povětrnost kazily zdi, nic se neopravovalo, kostel se stal rozvalinou. Byl zamknut a kam otcové a praotcové obžalovaných chodívali, aby v zbožné mysli své u Boha útočiště hledali, tam byl nyní sklad na brambory a slámu. (Jan Drahoňovský, hrobník, bydlící ve staré, dřevěné škole, měl v kostele brambory, slámu, mléko a někdy i monais, jak sám dosvědčil). A konečně měl býti rozházen, aby byl zničen smutný pomník šlechetného smýšlení pana barona.
Podobně se nakládalo se školou - škola se rozházela, dříví se rozvezlo po panských dvorech a dítky občanů karlovických a svatoňovických měly choditi do cizí školy, kam pro vzdálenost v čas nepohody dojíti nemohly. Tak jednal pan baron z Ehrenthalu!
Podívejme se nyní, jak naproti tomu zachovali se občané karlovičtí! Skoro po 40 let hledali práva zastání a pomoci, pokorně prosíce, přicházívali k nejmilostivější vrchnosti své, stěžujíce si, obraceli se ke všem světským i duchovním úřadům, od krajského úřadu k místodržitelství, od místodržitelství k ministerstvu, od vikariátu ke konsistoři, od konsistoře k arcibiskupství, avšak marně a bez úspěchu; nikde nenalezli zastání, nikde pomoci, nikde útěchy!
Páni soudcové! Znáte onen cit, který se v člověku vzbudí, když myslí, že není pro něho práva a spravedlnosti více na světě? Onen cit, když se vidí člověk v šíré státní společnosti opuštěným bez pomoci, bez práva? Tento cit to byl, jenž pohnul občany karlovické k neobyčejnému u našeho lidu předsevzetí, že raději opustí víru otců svých a že útočiště hledati bude v lůně církve jiné, když církev katolická a jich ujmouti nechtěla.
Slavný soude! Jak hluboko musí býti uražen cit našeho zbožného lidu, když až k takovým utíká se prostředkům? Tento cit to konečně byl, jenž obžalované přivedl i na myšlenku obrátiti se na “Národní listy” a podati stížnost svou na veřejnost v tom domnění, jak pravili, že si toho vyšší místa povšimnou a ochranu poskytnou. Následek toho byl, že místo nějaké pomoci ocitli se na lavici obžalovaných.
Ano, tito mužové, kteří nadšeni pro dobrou a prospěch své obce své po tolik let usilovně pracovali, nasazujíce i vlastní prospěch svůj, aby osadě své zachránili kostel a dítkám školu, mužové tito nalézají se nyní tam, kde místo bývá pro zloděje, podvodníky, lupiče a vrahy. Rameno spravedlnosti se proti nim chce upotřebiti, aby pan patron dotíravých jich proseb navždy zproštěn byl.Že prý urazili čest pana barona!
Slavný soude! Nikoliv tito prostí, poctiví rolníci urazili čest pana barona, ale onen sešlý a chatrný kostel přáslavický uráží denně jeho čest, to jest ten němý žalobník, který ustavičně celému světu hlásá, jaká to kavalírská čest pana barona z Ehrenthalu jest!
Nevím, zdaž to bude možno, aby obžalovaní byli na základě nějakého paragrafu odsouzeni, neznám se v zákonech, ale tolik vím, že není na světě žádný lidský zákon tak dokonalý, aby na základě jeho nemohl býti někdy i nevinný odsouzen!
Avšak odsouzením takovým a byť by bylo dle řízení trestního sebe korektněji, odsouzením takovým pravím, nedosáhl by se zajisté onen vyšší a vznešenější účel justice, která nemá jenom trestati, nýbrž také ušlechťovati a mravní cit lidu pěstovati.
Celé okolí karlovické jest přesvědčeno a po uveřejnění tohoto procesu bude i veškeré obecenstvo přesvědčeno, že obžalovaní pravdu povídali a že pan baron vskutku takovým člověkem jest, jakým byl vylíčen a i obžalovaní, budou-li odsouzeni, vstoupí do žaláře, nikoliv s tím vědomím, že trpí dle práva a spravedlnosti, nýbrž budou se považovati za oběti svých spravedlivých, šlechetných i občanských snah. Lid je bude považovati za mučedníky a nebude žádného, jenž o cti pana barona soudil jinak, nežli soudil před tím procesem.
Nuže, na slavném soudu jest nyní, aby rozhodl, komu rámě spravedlnosti má poskytnouti ochrany, zdaž patron kostela přáslavického a třeba on byl i baronem, aneb těmto pronásledovaným a utýraným prostým venkovanům, kteří myslí, že alespoň slavný soud dokáže jim, v rakouském že státě stává alespoň jednoho úřadu, kde naleznou spravedlivého uznání svého odporu proti přehmatům a libovůli svého nejmilostivějšího patrona.
Při skončení tohoto procesu navrhoval státní návladní tyto tresty: Pan Dr. Grégr aby byl odsouzen k vězení na dva měsíce, zostřené jedním postem každého měsíce, ke ztrátě z kauce 60 zlatých a k uveřejnění rozsudku. Pro případ, kdyby ho slavný soud za vinu přečinu neuznal, aby odsouzen byl k peněžité pokutě 20 zlatých, k ztrátě z kauce 60 zlatých a k uveřejnění rozsudku pro zanedbání povinné pečlivosti.
U pana Ranka (redaktora “Svobody”) je přitěžující okolnost ta, že pokračoval delší čas v přečinu, umírňující žádná. Budiž tedy odsouzen k vězení na šest měsíců a ke ztrátě z kauce 80 zlatých. Co se týče přestupku k peněžité pokutě 20 zlatých a k ztrátě z kauce 60 zlatých.
U Tomsy navrhuji, aby byl odsouzen k vězení na tři měsíce, zostřenému jedním postem každý měsíc. Co se tkne ostatních, Šonského, Tupáčka a Pavla vyjímaje, je mírnící okolnost svedení a navrhuji, aby odsouzeni byli k šesti nedělnímu vězení. Tupáček a Pavel buďtež odsouzeni k vězení na dva měsíce. U Paříka, Ďaďourka, Tupáčka a Pavla buď to vězení zostřeno postem. Šonský buď propuštěn z obžaloby pro nedostatek důkazů.”
Rozsudek byl vyhlášen dne 20. července 1865 a soudní dvůr uznal za právo, že se proti všem obžalovaným od dalšího soudního řízení upustiti má, poněvadž žaloba déle než šest neděl po sepsání článku zadána a tedy promlčena byla.
Žádost žalovaných, by jim pan baron nahradil výlohy procesem povstalé, se zamítá.
Pan Jan Valkoun a Josef Lamač z Radvanovic, Václav Šálek a Jan Drahoňovský z Karlovic, Jan Mazánek a J. Brodský ze Svatoňovic byli co svědci obžalovaných.
Že spor tento na pana barona účinkoval, možno sobě domysliti, neb v krátké době stal se povolnějším, jak výsledek schůze dne 30. září t.r. konané, svědčí.
Tím dosáhli zdejší občané školy a kostela. Nyní jakou máme projeviti úvahu o této obdivuhodné neústupnosti těch několika zastánců svého starobylého práva?
Povíme jen tolik, že konána byla s nadšením pro blaho obce. Kéž se nadšení toto zmocní všech občanů zdejších a kéž ze srdce přejde do rukou! Avšak nikdo v činech neváhej, jeť okamžik ztrátou nenahraditelnou!
Dne 30. září 1865 se konala schůze, půři níž velkostgatek přistoupil na opravu kostela i školy v Přáslavicích.
Do školní kroniky přáslavické zapsal roku 1878 Jan Kroupa, řídící učitel.
II.část - Prusko - rakouská válka z roku 1866
Prusko - rakouská válka z roku 1866
Psal se rok 1866. A tento rok vedl císař František Josef I. vojnu s králem pruským Vilémem I. na severu a s králem vlašským Emanuelem Viktorem na jihu. Tito dva nepřátelé Rakouska se spojili a najednou na ně uhodili a to z toho důvodu, aby král pruský polabské knížectví Holštýn a Šlesvik, jež s naším císařem před rokem králi dánskému vyrval, zcela mohl sobě přivlastniti. Rakousko z německého bundu vytlačiti a nadvládu v Německu obdržeti.
Druhý král italský chtěl Benátecko Rakousku odejmouti a k Vlašsku připojiti. Císař Napoleon hleděl oslabiti Rakousko, aby vídeňské smlouvy z roku 1815, na něž Rakousko největší vliv mělo a jimiž Francie pokořena byla, v jejich účincích zrušiti mohl.
V polou měsíce Juli (června) byla vypovězena Rakousku ze strany Pruska i Vlach válka. Dne 18. 19. června bylo již naše vojsko u Bakova a Mnichova Hradiště. V Turnově ležel jeden regiment husarů, dvě baterie děl, asi dva prapory myslivců a též tolik infanteristů. Vojsku velel generál Edelstein, který dával městu naději, že Prusa do Turnova nepustí.
Toto vojsko táhlo k Dlouhým Mostům, kde byla potýčka s nepřítelem, což se u Hodkovic, Jílového a Žďárku opakovalo. Ježto Prusové měli přesilu, museli naši ustoupiti. V neděli na Jana Křtitele (24. června) pravilo se, že jsou Prusové v Hodkovicích. A tu nastalo v Turnově veliké lekání. Všichni pakovali a zazdívali své cenné věci.
Pan baron Lexa slavil na Hrubé Skále ještě jmeniny. Již měli na zámku spakováno, když tu přijížděly povozy a kočáry s měšťany. Farář skalský uschoval se mezi otýpkami na půdě. V úterý 26. června hemžily se lesy lidmi, někteří vedli dobytek, jiní vezli plné fůry peřin, šatstva, obilí, by se ukryli na Bohuslavi nebo v Krčkovicích.
Tentýž den přišly tlupy mladých lidí ze severních Čech, utíkajících před Prušáky, aby je nevřadili do vojska. Nastaly již potyčky u Sychrova.
Naši ustupovali a Prusové vtrhli do Turnova. Tu bylo slyšeti v Přáslavicích na poplach zvoniti, na které znamení obyvatelé okolních vesnic stěhovali se do lesních samot.
Nejdříve vtrhlo asi 50 hulánů na koních pod jezem u Spáleného mlýna do města Turnova, neboť most přes Jizeru na rozkaz generála Edelsheima byl stržen. Husaři s nataženými ručnicemi kvapem městem projížděli, po našem vojsku slídíce. Byli rozhořčeni, že naši most zbořili a přinutili občany, aby hned nový most stavěli, sice že se jim zle povede.
Jak most byl v pořádku, vešlo vojsko do města, jemuž vstříc vyšel purkmistr Dr. Šlechta a děkan Jan Šolc, prosíce, by města šetřilo. Nepřítel diktoval, by se nejprve připravila večeře pro 1 500 mužů. Pak se mělo sehnat seno, oves, mouka, rejže, pivo, víno, kořalka,maso, cigára, káva, cukr, citrony. K večeru docházely pruské patroly až ke dvoru Hořensku.
Dne 27. června byla bitva u Březiny, ale naši odtud k Sobotce utíkati museli. Téhož dne bojováno u Hradiště a Kláštera, kde Prušáci vrazili do panských skladů piva a kořalky. Zde neopatrností vzňal se líh a asi 40 jich ve sklepě zahynulo.
Naši táhli od Sobotky k Jičínu, kde na sv. Petra a Pavla k večeru k hrubé bitce přišlo, při které mnoho našich vojáků v tamějším rybníce zhynulo. Přitom jeden voják uchránil prapor rakouský, maje jej otočený kolem těla, ukryt jsa v rákose.
V noci bloudil lesy, až se dostal na Hrubou Skálu, odtud k Podháji, odkud řezník jménem Antonín Vorel z Turnova převedl ho v přestrojení za sekáče s kosou na rameni do Sobotky, odkud se opět k svému pluku dostal.
Nejstrašnější den byl svátek Petra a Pavla, kdy vojsko pruské nepřetržitě táhlo od Turnova a Semil přes Rovensko na Jičín. Tu najednou stran Knižnic (Kněžnice) vpravo bylo slyšet a vidět výstřel z děla rakouského, načež hnedle děla pruská odpověděla. Kanonáda trvala dlouho. V malé chvíli stálo jedno stavení v plameni, za okamžik druhé, třetí, což naši schválně zapalovali, aby Prušáky z Knižnic vypudili.
K večeru se všechno vojsko sehnalo k Jičínu, kde přišlo k srážce. Večer přišlo čerstvé vojsko jízdecké od Turnova do Hnanic, kde lehlo táborem a vařilo večeři. Ani však nedovečeřeli, dostali rozkaz a honem k Jičínu táhli. Na to 3. července přišlo k rozhodné bitvě u Hradce Králové.
Prusko bylo vším potřebným k válce výborně opatřeno, lépe vycvičeno. Ručnice jeho předčily rychlostí. Především pruští vůdcové předčili naše znalostí půdy, kde bojovali, znajíce krajinu neb před válkou páni hejtmani co čeledínové sloužili ve statcích. Při vypovězení války se najednou ztratili.
To se stalo na mnoha místech v okolí Turnova, Žďáru, Kláštera. Dále vynikali Prusové promýšleným vedením války a co ve válce nade vše - rychlým jednáním. Dne 16. června překročilo Prusko hranice saské a 3. července bylo vše rozhodnuto.
Podotknouti sluší, že si Prušáci dosti mírně počínali k lidu bezbrannému. Jen na ty přední voje, které se hnaly k bojišti, vedly se stížnosti, že domy vydrancovaly, zvláště ty, které byly zavřeny a majitelé z nich utekli. Pak sem a tam sebrali hovězí dobytek, koně i vozy. Sháněli se po slepicích, vejcích, po sklepích, lihové nápoje obsahujících. Vypravuje se obecně o jejich výborném apetitu, aneb vhodněji řečeno, o jejich žravosti.
Ještě o kostelu v Přáslavicích
V roce 1870 byla opravena stará dřevěná chalupa v Přáslavicích, v níž se opět vyučovalo od roku 1864. Byla opravena, aby alespoň částečně vyhovovala požadavkům školy. Stavba nové školy odkládala se stále.
Zchátralý kostel v Přáslavicích počal se v roce 1870 konečně přestavovati. Oprava jeho dále se ale ke škodě bývalé jeho starožitnosti. Zavřen jsa roku 1856, blížil se nyní již sesutí. Toho roku při mši sv. spadla cihla z klenutí nad hlavním oltářem, což bylo příčinou, že děkan turnovský Jan Šolc dal kostel zavříti.
Při opravě se celá klenba snesla a nahrazena dřevěným stropem. Postavena nová věž, na niž dány zvony ze staré zvonice. Do základů nové věže, aby byly pevné, dány z kostela náhrobní kameny rytířů v kostele odpočívajících. Sochy a obrazy si lidé rozebrali. Ve statku u Tupáčků (Tupáček byl tehdy starostou) nachází se dosud socha, představující Krista, u jehož boku drží anděl kalich. Kůr rozšířen byl též po obou stranách kostela.
Na straně jižní při kostele stávala kaple, do níž vcházelo se dveřmi ze hřbitova. Uvnitř měla čtyři lavice, každá asi pro čtyři osoby, kdež rodina majitelů Skály a zemanská z Radvanovic při službách božích sedávala. Na stěně byl obraz některé rodiny panské, představující rodinu s otcem a matkou uprostřed. Podle matky stály tři dcery, znamenány nad hlavami křížky, vedle otce tři synové, však bez křížků. Obraz ten dle doznání žijících občanů hrobník spálil, že prý byl “lutrijánský” (luteránský).
Při bourání kaple i hrobky, která byla pod kaplí, v domnění, že tam něco nalezeno bude, dohlížel Jan Valkoun z Radvanovic čp. 1 na práci dělníků. Mimo malého prkénka z truhličky ničeho v hrobce nalezeno nebylo, neboť staré cínové rakve rodu Smiřických byly již asi dříve odtud odstraněny. Dřevěná zvonice stávala blíže nynějších vrat.
Strašlivé krupobití
Dne 30. července 1874 v odpolední době mezi 4. a 5. hodinou stihlo zdejší krajinu strašlivé krupobití, jakého žádný člověk nepamatuje.
S hrůzou bylo patřiti, kterak kroupy velikosti vlašského ořechu při silném větru po 20 minutách do všeho bily. Tašky na domech se půlily, břidlice praskala a ve stavení nezůstala někde jedna tabulka skla v okně.
V zámku na Skále vytlučeno přes 280 tabulí, na faře 14 a okna v kostele, v Sedmihorkách na 700 tabulí. Na polích bylo vše zničeno, z bramborů zůstaly kusy klacků naťových, v sadech, kde bylo hojně ovoce, stály holé stromy. Zahynulo i mnoho zajíců, koroptví, bažantů.
Pravilo se, že v Čechách toho roku asi čtrnáctero krupobití řádilo. Byl svízel s dobytkem, neboť hospodářové neměli píce, sena bylo málo, otava skoro žádná.
Opravený kostel přáslavický byl 25. října 1874 posvěcen a konány v něm opět obřady. Přítomno bylo mnoho kněží. Též patron Jan z Ehrenthalu se synem Felixem byl slavnosti přítomen.
Zápisy z let 1872 až 1900
Koncem roku 1872 až do léta 1873 řádily v Čechách osýpky a neštovice. Nejvíce jimi byly postiženi obyvatelé Doubravice a na Žantově. Z dospělých nikdo nezemřel, ale přece jen umřely čtyři děti.
Nová škola v Přáslavicích byla dokončena v roce 1876, kdy byla taky odevzdány svému účelu. Při střelbě na oslavu konané praskl přecpaný hmoždíř a střepina z něho zranila J. Horáčka z Mašova, hmoždíře obsluhujícího.
V roce 1877 byla mírná velice zima, trvala téměř až do měsíce května. Byla velmi vlhká a tudíž i příčinou mnohých nemocí, jako zimnice, hlavnice, jíž několik osob v Radvanovicích podlehlo.
V témže roce vystavěna byla silnice z Hrubé Skály na Vyskeř a přijata za okresní. Též vodárna v Podskalí z cihel postavena.
Dne 5. července 1877 před druhou hodinou odpolední stihlo zdejší okolí strašlivé krupobití, které od Vyskře přes Hrubou Skálu, Doubravici, Radvanovice, Roudný, ke Kozákovu se táhlo. Osení v jmenovaných místech jest nadobro zničeno a naděje na dobrou sklizeň úplně zmařena. V Hořensku a v Turnově při dešti ani kroupa nespadla.. V Doubravici dostali od císaře na rozdělení 600 zlatých.
Toho roku již o sv. Václavu temena Krkonoš pokryta byla bílým rouchem sněhovým, z čehož se na brzké příští zimy všeobecně soudilo. A vskutku již 5. října i u nás napadlo sněhu.
Obecná škola v Přáslavicích rozšířena byla v roce 1877 o druhou třídu, ježto počet žactva stále vzrůstal.
Dne 16. ledna 1878 nastoupil jako správce školy v Přáslavicích Jan Kroupa a působil zde do 30. srpna 1885.
V roce 1879 neurodily se ve zdejší krajině brambory, jediná to potrava chudého lidu. Ovoce, zvláště jablek, bylo hojně.
Dne 23. prosince 1879 zemřel Jakub Valkoun z Radvanovic, pisatel “Pamětní knihy obce Karlovic”.
V roce 1882 byla konečně po dlouhé době postavena v Doubravici nová škola a dne 17. září 1882 byla slavnostně vysvěcena. V bývalých sádkách, pravé to lidomorně, přestalo se vyučovati.
V roce 1884 byla v Turnově založena škola pro broušení drahokamů. Později byla rozšířena o odbor rytí do drahokamů, o zlatnictví a klenotnictví.
Dne 1. března 1886 ustanoven byl Josef Zajíc řídícím učitelem v Přáslavicích. Působil zde do 31. srpna 1906, kdy obdržel místo učitelské v Doubravici.
František Tupáček, bývalý starosta v Karlovicích, raněn byl mrtvicí 20. července 1886.
V roce 1887 na žádost občanů karlovických jednalo se opět o zřízení fary v Přáslavicích, k níž přiložen narovnávací protokol ze dne 30. září 1865. Ohlédací komise, sestavená z úředníků panství a geometra Machýtka, zjišťovala pozemky, jež někdy ke kostelu náležely a shledala, že čísla parcelí shodují se úplně ve výměře se starými čísly topografickými. Na tom zůstalo. Zástupci obce protokol nepodepsali. Tím záležitost fary přáslavické definitivně skončena.
V roce 1888 se zima, jak náleží, vydařila. Hned počátkem prosince napadlo sněhu, který více neroztál. V lednu a únoru ho ještě spousta připadlo, že tolik sněhu nikdo nepamatuje. Zima trvala až do polou měsíce dubna 1889. Nato uhodilo sucho a v květnu pouze jednou zapršelo. Tím utrpěla úroda velmi. Červen a červenec byly zase naopak deštivé a studené měsíce.
Dne 2. srpna strhla se silná bouře, provázená deštěm, který trval po celý den, takže potoky a řeka Jizera z břehů vystoupily a vše zatopily. V Turnově, v dolení části na “Trávnici” stržen dřevěný most přes Jizeru, neboť voda stoupla čtyři metry nad normál. Tato povodeň nadělala v celém Pojizeří velikých škod.
Dne 24. března 1890 zemřel Jan Tomsa z Karlovic čp. 10, který v létech 1850 - 1870 s jinými občany se zasazoval o vrácení školy z Doubravice a fary hruboskalské do Přáslavic Čestně hájili práva občanů proti vrchnosti. Chalupa jeho po smrti rozprodána. V obci karlovické bude těchto zastánců práva lidu povždy vděčně vzpomínáno.
Dne 3. srpna 1890 se snesla nad Turnovem veliká bouře, při které blesk uhodil do věže kostela sv. Matěje na Hruštici. Blesk tuto věž zapálil.
Po Novém roce 1892 řádila ve zdejším okolí chřipka, které také podlehl vrchní ředitel panství skalského Emanuel Melchior. Zemřel na její následky dne 11. února 1892. Na panství přišel jako sedmnáctiletý jinoch z Rochlova u Stříbra. Setrval zde až do své smrti. Dožil se 78 let.
František Brož z Doubravice čp. 43 postavil na své outraty zvonek, který byl obcí vzat do majetku obecního se závazkem, že obec bude o jeho vydržování neb obnovení pečovati. Hlas zvonku bývá slýchati třikrát denně z Doubravice.
Píše se rok 1893. Letos uhodila hned po Novém roce krutá zima a trvala až do 22. ledna. Mrzlo stále, neboť teploměr denně ukazoval až -20°R (Reomíra). Mnoho lidí mrazy přišlo o život.
Tohoto roku pořízen pro kostel na Hrubé Skále nový oltář a kazatelna ve slohu gotickém od bratří Bušků z Husy u Sychrova.
V roce 1894 počal Karel Štekl, majitel hostince Pítrova na Hrubé Skále, stavěti novou moderní budovu s rovnou střechou, starou hospodu zbořiv. Na věži zařízeny hodiny s hracím strojem.
Dne 1. listopadu 1894 nastoupil na učitelské místo v Doubravici, kde obecná škola rozšířena o třetí třídu, pisatel této kroniky František Karban, definitivní podučitel v Hlavici u Českého Dubu.
Roku 1896 byl rozšířen hřbitov skalský navážkou na dolení části.
Kostel na Valdštejně byl důkladně opraven, vymalován a opatřen barevnými okny, které daroval skalský farář Václav Ron, rodák turnovský. Ten o zvelebení Valdštejna stále pečoval. Okna maloval akademický malíř Pazdera a stála 500 zlatých.
Dle usnesení c. k. zemské školní rady v Praze ze dne 30. srpna 1892 má se na školách, kde se stojatému písmu již vyučovalo, písmu tomuto vyučovati i v roce 1896. (Poznámka F.M.: Namísto psaní švabachem.)
O vánocích roku 1896 vystrojeny byly žákům školy doubravické hody, které již po několik let péčí paní baronky Marie z Ehrenthalů se opakují. V poledne žáci dostali hovězí polévku s masem, vánočky, ořechy, ovoce. Poděleno bylo na 60 žáků trikovými košilemi, vlněnými čepicemi, šály, punčochami, čepci, botami, střevíci, bačkorami. Že dárky vlněné každoročně se opakovaly, mnozí žáci jich ani nechtěli. Byly jich vždy dva prádelní koše a pletla je paní baronka s komornou. Mimoto děti dostaly celý oblek a obuv (pro pět chlapců a pro čtyři dívky). Cena dárků letos obnášela přes 100 zlatých.
Páteru Antonínu Markovi, děkanu libuňskému, rodáku z Turnova, byl v roce 1896 postaven v Libuni pomník. Zásluhy Markovy se významné řeči vytkl menšinový pracovník Dr. Václav Pařík z Třebenic, líčil jej jako lidumila, spisovatele a básníka. Pomník jest práce sochaře Josefa Stuchlíka z Jičína. Na pomníku čtou se slova Markova: “Usiluj, dokud času zbývá! Přítomnost jest kolébkou budoucnosti.”
Dne 10. května 1898 zemřel v Praze Jan Lexa z Ehrenthalu, majitel panství hruboskalského a doksanského. Pochován byl v Doksanech. Smýšlením byl Němec. Od 70. let byl slepý, ale nikdo mu to nesměl připomenout. Jestli někdo mu připomenul, že ho povede nebo něco podobného, praštil ho třebas i holí. Chudým na panství odkázal 1 000 zlatých, jež v červnu 1898 v Hořensku byly rozděleny.
Hedvika Horáková, rodné jméno Černovická, pseudonym Abigail, česká spisovatelka (nar. 1871 v Turnově) věnovala se prvá léta divadlu. Roku 1899 usídlila se se svým chotěm v Praze, kde navštěvovala operní školu Pivodovu. Roku 1903 byla sehrána její prvotina “Očista”, dráma o jednom dějství ve Švandově divadle. Následujícího roku sehrána v Národním divadle dráma “Dolorosa”, v r. 1905 “Páni”, hra o třech dějstvích. Ta byla poctěna cenou Náprstkovou. Horáková recitovala po českém venkově, zvláště školní mládeži, pohádky. Její muž Josef Horák, také herec (nar. 1869 v Radvanovicích) jest známý recitátor po středních školách. (Poznámka F.M. - Abigail Horáková je pohřbena v Turnově, její manžel v Přáslavicích).
V roce 1900, posledním roce 19. století, počal stavěti Karel Řezníček, bývalý sládek v Podskalí, na pozemku stavení Horáčkova v Žantově vilu v českém slohu dle plánů architekta Jana Vejrycha z Prahy. Vzhled a důkladnost stavby dává naději, že to bude jistě budova, jež krášliti bude Ćeský ráj. (Poznámka F.M.: Tato vila slouží dnes v roce 2001 Obecnímu úřadu, kde je i obřadní místnost pro uzavírání sňatků).
Dne 31. prosince 1900 byly konány na poděkování za šťastné ukončení 19. století ve farních chrámech půlnoční mše svaté.
Počátky 20. století v Karlovicích a okolí
Na počátku měsíce ledna 1901 bylo provedeno sčítání lidu podle stavu ze dne 31. prosince 1900 v celé obci Karlovicích.
Počet domů a obyvatel podle jednotlivých osad:
1/ Karlovice (osada) s Přáslavicemi (čp.12) měly dohromady 28 čísel popisných se 150 obyvateli.
2/ Svatoňovice s částmi Kozicemi, Posvátnicí, Vrabčinou a Záhorskem měly 28 čísel se 158 obyvateli.
3/ Radvánovice se Zavadilkou měly 28 čísel popisných se 155 obyvateli.
4/ Roudný se Zahájem měly 50 čísel s 243 obyvateli.
Celá obec Karlovice měla 134 domů (popisných čísel) se 706 obyvateli.Oproti sčítání v roce 1891 ubylo v celé obci 37 lidí.
V roce 1901 byl po Františku Brodském, rolníku z Roudného čp. 15, zvolen novým starostou obce František Šlechta.
Baron Alois Ehrenthal, velvyslanec u carského dvora v Petrohradě, oslavil sňatek 22. července 1902 s komtesou Pavlinou Szechenyivvoir (Maďarkou). O půlnoci téhož dne byli novomanželé slavnostně uvítáni na Hrubé Skále.
V měsíci dubna 1903 byla příznivá jarní pohoda. Dne 18. dubna se však obloha náhle zachmuřila a 19. dubna při ostrém severním větru nastala sněhová vánice, jež trvala po dva dny. Nevídané závěje nakupily se na silnicích a železnicích a přerušily jízdu na několik dní. Stromy a keře již byly obaleny listím a květy. Třetího dne vyvstalo prudké slunce, sníh roztál a příroda se opět zelenala.
Železná dráha Jičín - Turnov počala se stavěti roku 1901 a dne 19. září 1903 odevzdána byla veřejné dopravě. Když přijížděl vlak do stanice Hrubá Skála, byl prudký lijavec. Podnik tento soukromý, na akcie, jest ve státním provozu.
Václav Ron, farář na Hrubé Skále, skonal v kruhu svých přátel v Turnově dne 17. listopadu 1903. Byl dobrým kazatelem. Pečoval o zvelebení kaple na Valdštejně i kostela na Hrubé Skále. Tam také byl jeho péčí rozšířen hřbitov. P. Václav Ron je pochován v Turnově.
Po faráři Václavu Ronovi ustanoven byl 10. dubna 1904 Rudolf Šubrt, dosavadní administrátor, farářem na Hrubé Skále.
Dosavadní školní inspektor v Turnově prof. Rudolf Jedlička odchází rokem1904 na nové působiště. Dnem 1. ledna 1904 nastoupil úřad ten Josef Patočka, profesor státního gymnázia v Čáslavi.
Jsme již v roce 1905. Vynesením c. k. okresní školní rady ze 4. října 1905 byl řídící učitel Václav Randák v Doubravici na základě výnosu zemské školní rady z 27. září 1905 zproštěn další správy školy. Ta byla svěřena učiteli Františku Karbanovi. Přípisem téhož úřadu z 16. prosince 1905 dán jest řídící učitel Václav Randák pro trvalou opční chorobu z moci úřední na trvalý odpočinek, počínaje 31. prosincem 1905. V Doubravici působil od 13. září 1866.
Pro paměť uvádím jmenovací listinu:
“Úřadem školního dozorství tuto se přijímá a za podučitele při farní škole v Loučkách se ustanovuje Václav Randák z Vizkře, na o něm naděje jest, že na vyučování svěřené mládeže všemožnou pilnost vynaloží, k dítkám laskavě se maje, sebe samého snažně vzdělávaje, mravný a nábožný život veda, uctivě a poslušně k svým představeným se chovaje.
Z Turnovského školního dozorství v Turnově 30. srpna 1865.
Jan Šolc, školní dozorce a Vikář”
Na počátku měsíce dubna 1907 vypukl ve stodole Josefa Trakala, hostinského v Doubravici, oheň a zničil přistavěné obydlí výměnkářky Františky lamačové. Zasáhl i stavení J. Königa. Hasiči nemohli hasiti, ježto se dlouho zaměstnávali úpravou stříkačky, kterou jim někdy úmyslně zacpal hadry a pískem.
Na uprázdněné místo řídícího učitele po Josefu Zajícovi, který odešel do Doubravice, dán byl zatímně učitel František Karban do Přáslavic a definitivně se ujal služby dnem 1. března 1907.
Dnem 1. února 1908 dán byl do výslužby ředitel a lesmistr panství Hrubá Skála Leopold Anger. Na jeho místo byl ustanoven ředitelem Václav Ebenhöch, smýšlením Němec.
Starostou obce Karlovic byl zvolen 25. února 1908 František Brodský, rolník z Roudného čp. 15.
Okresní silnice od Hořenska přes Novou Ves a Karlovice na Volavec byla stavěna v létech 1904 - 1905. Silnice od Zavadilky k Roudnému byla vystavěna roku 1905, silnice přes Radvánovice k Rovensku v roce 1909. Silnice stavěl stavitel František Kobosil z Turnova.
Roku 1908 byl založen občany Josefem Horáčkem čp. 11, Jaroslavem Valkounem, Josefem Hájkem, hostinským, Antonínem Podobským z čp. 20, Františkem Soukupem čp. 5 a jinými “Spořitelní a záložní spolek pro Radvanovice a okolí”, zapsané společenstvo s neobmezeným ručením, sídlem v Radvanovicích.
V pátek 12. března 1909 vydala se Barbora Vaníčková z Doubravice čp. 49 pěšky ke svým rodičům do Sobotky přes Roveň. V lese “Hůra” zavražděna byla řeznickým pomocníkem Josefem Volfem ze Sobotky. Porotou mladoboleslavskou odsouzen byl k trestu smrti provazem, kterýžto trest mu byl nakonec změněn. Nejvyšší milostí dostal 20ti letý žalář. Sestra i matka její žily u Hrušků ve Svatoňovicích.
O prázdninách roku 1909 vyskytla se spála u čtyř dítek Františka Tupáčka, rolníka v Karlovicích. Omezila se však jen na tuto rodinu.
Od 18. října 1909 zřízena byla při druhé třídě v Přáslavicích pobočka a umístěna zatím v pokoji řídícího učitele, později v kabinetě. Zároveň vyzván byl stavitel Karel Salač v Turnově, by vypracoval plán přístavby třetí třídy.
Jaroslav Valkoun, rolník z Radvanovic čp. 1, vystavěl na svém pozemku “Na hrobkách” kruhovou cihelnu, která však později zanikla.
Dne 19. června 1910 ve 2 hodiny odpoledne vypukl oheň ve stavení Františka Rychtra v Doubravici (vedle školy) a celé stavení zničil, ohrožoval svou prudkostí i sousední školu.
Dne 17. února 1912 zemřel ve Vídni hrabě Alois Aehrenthal, velvyslanec u carského dvora v Petrohradě. Byl stár 58 let.
Dne 12. května 1912 zemřel v Jičíně František Sztreit, bývalý okresní školní inspektor v Turnově.
Kovárna na Hrubé Skále (někdy Jindrova) přestavěna a upravena byla v zimě 1912 na obytné stavení pro četníky.
Z Turnova do Hořenska, na hrubou Skálu a Podskalí zařízen byl telefon.
V Doubravici mlynář Antonín Frydrych pořídil si stroje k vyrábění elektřiny, jíž osvětluje svůj mlýn a okolní stavení. Zprvu bral za osvětlení z jedné žárovky měsíčně 4 K, později 5 až 6 K.
Dne 1. července 1914 zemřel Karel Řezníček, sládek a majitel vily na Žantově čp. 37. V poslední vůli odkázal 4 000 K ba zařízení vodovodu v Doubravici.
Dne 2. července 1914 zemřel v Turnově Jan Prousek, akademický malíř. Získal si zásluhu o výstavě Národopisné v Praze v roce 1895 souborem staročeských staveb v národním slohu severovýchodních Čech.
II.část - Válečná léta 1914 - 1918
Dostáváme se až k válečnému roku 1914, kdy po sarajevském atentátu vypukla světová válka. Z obce Karlovic bojoval v Srbsku František Kočí z Karlovic, který byl zabit šrapnelem již 20. srpna 1914. Josef Hanzl z Radvanovic raněn byl 29. září 1914, zemřel v listopadě téhož roku v nemocnici v Celji. Jan Šťastný ze Svatoňovic asi při útěku ze Srbska zahynul na cestě. Na východním bojišti byl v poli Josef Štěpánek, hostinský z Karlovic. Dostal se do zajetí doKurgánu na Sibiři. Josef Vrabec, rolník ze Svatoňovic a J. Damašek, chalupník z Roudného dostali se do zajetí až do Samarkandu ve střední Asii. Jan Kvapil, zahradník ve Valdštejnsku, byl raněn v bitvě a někde asi zahynul.
Dne 21. března 1915 zemřel v Praze Karel Štekl, majitel pensionátu na Hrubé Skále a pivovaru v Nikopoli na Rusi. Byl pohřben na Hrubé Skále. Na Rusi mu obchod šel velmi dobře, takže ročně vozil domů deset až patnáct tisíc zlatých. Měl stálé soudy z Ehrenthalem, který jej chtěl ze Skály vypuditi.
Na počátku března téhož roku nový lesní v Troskovicích Janouš zastřelil se nešťastnou náhodou vlastní puškou. Při pochůzce lesem klopýtnul přes pařez, při čemž vyšla smrtelná rána.
Na Vyskři byl roku 1915 zbořen malý starý kostel a položeny základy k novému ve slohu románském.
V prázdninách a na počátku školního roku sbíráno žáky škol ostružinové listí a jahodníkové listí na přípravu čaje pro vojíny v poli. Sušeno a zasíláno ku zpracování firmě Viktora Aldera do Vídně.
V září 1915 byla konána žáky škol sbírka vlněných látek a kaučukového zboží. Dostalo se trochu hadrů. Také kovy byly sbírány. Žáci přinesli několik rezavých železných obručí a starých železných hrnců.
Dne 8. října 1915 byl na hrubé Skále pohřben Leopold Anger, bývalý lesmistr a ředitel panství hrubá Skála. Zemřel u své dcery Hermíny Korecké na dvoře Šibici u Nymburku.
Na podzim 1915 přišli do Karlovic váleční uprchlíci z jižních Tyrol, Italové, počtem asi 20 lidí. Později byli ubytováni na Roudném ve Šlechtově staré chalupě. Každou neděli mívali v kostele v Přáslavicích odpolední pobožnost, již konal italský farář z Turnova. Chodili sem Italové i z blízkých vesnic ubytovaní.
Mnohé děti naučily se česky v krátkém čase. Do naší školy chodily nedbale, učil je později italský farář. Jednou jsem se chlapců ptal, co všechno nechali doma. Jeden z chlapců odpověděl: “Tam hora pět koza nechali, ty musí césar Franz Josef všecky zaplatit!” Oblíbené jejich jídlo jest polenta.
Některý zlomyslník rozbil v “Dračích skalách” starobylou sochu sv. Prokopa, okrasu Českého ráje.
Na základě vynesení c. k. zemské školní rady z 13. prosince 1915 z podnětu arcibiskupské konsistoře ve Vídni (arcibiskup Pfiff, pocházel z Landškrouna v Čechách) mají dítky jíti dne 25. prosince dobrovolně ku zpovědi a přijímání aneb obětovati nějaké dobré skutky za našeho milovaného císaře a krále a za blaho vlasti. Skutky těmi mají dítky vyprositi šťastné zakončení války a blahý mír. Škola v Přáslavicích vyhověla nařízení 24. prosince 1915.
V roce 1916 od května byl zaveden v Rakousko-Uhersku, jako v jiných státech, kvůli úspoře světla, tak zvaný “letní čas”! V půlnoci na 1. května pošinula se ručička o hodinu napřed. Pokus tento ve škole i v úřadech se neosvědčil. Pro rolníka tato novinka nemá významu, ten dělá mnohdy od světla do tmy. Tato úprava času trvala do 30. září.
Za války rekvírovaly se pro vojenské účely i zvony. Umíráček z vížky přáslavického kostela sejmuli vojáci dne 15. listopadu 1916. Vážil 14 kg. K účelům válečným rekvírovány byly další obecní zvonky v Radvanovicích a v Roudném. Ve Hnanicích se zvonek “ztratil”. Turnovský děkan Josef Horčička, aby uchoval přáslavický zvon, tzv. poledník, neb na věži nesmějí být dle nařízení dva zvony, dal jej převézti 6. března 1917 do Turnova a zavěsiti na kostele Panny Marie, slíbiv, že jej po válce do Přáslavic vrátí.
Dlouholetý vládce rakouských národů císař František Josef I. zemřel dne 21. listopadu 1916 na zámku schönbrunském. Smýšlením Němec, národům slovanským své říše nepřál a dané sliby nikdy neplnil. Na trůn nastoupil arcivévoda Karel, narozený 17. srpna 1887. Jeho chotí byla Zita bourbonská, narozena 2. května 1892. Slavnostní korunovace Karla a Zity se konala 30. prosince 1916 v Pešti a v Budíně. Kdypak bude následovat korunovace na krále českého?
V roce 1916 padli na frontách další karlovičtí občané: Dne 15.května u Gorice padl František Kočí z Roudného čp. 46, 11. května na frontě italské Jan Šulc z Roudného. Václav Drahoňovský ze Svatoňovic čp. 6 padl na frontě ruské dne 30. srpna 1916.
V květnu 1917 nastoupil starosta obce František Brodský vojenskou službu v Uhrách zato, že obec upisovala málo na válečné půjčky. Vojna mu byla určena jako trest. Obecní záležitosti byly předány 12. května 1917 rolníku Václavu Ďaďourkovi ze Svatoňovic. Na základě císařského nařízení vrátil se starosta Brodský domů v krátké době. Též místní školní dozorce Josef Roubíček ml. ze Svatoňovic čp. 25 nastoupil 17. května vojenskou službu ve Vatensu v Tyrolích.
Dosavadní starosta Brodský byl donucen složiti úřad a 30. září 1917 byl zvolen novým představeným Jaroslav Valkoun, rolník z Radvanovic čp. 1.
Na oslavu dobytí města Gorice dáno bylo 3. listopadu 1917 na všech školách prázdno. Stejně tak za dobytí Bukurešti bylo 9. prosince 1917 na školách prázdno a škola byla po tři dny ozdobena praporem.
Dne 4. prosince 1917 byli žáci přítomni děkovným službám božím v kostele přáslavickém za zachránění císaře Karla, který projížděje italskou frontu v automobilu, vjel do řeky Soči a málem by se byl utopil.
Dne 7. července 1918 zemřel ve vídeňském sanatoriu majitel panství hruboskalského Felix z Aehrenthalu, stár 63 roky.
Cínové píšťaly z varhan kostela přáslavického v počtu 27 klusů vybral dne 21. ledna 1918 dělník z továrny Laurin a Klement z Mladé Boleslavi. Na místě je přelámal a rozšlapal. Dohromady vážili 21 kg.
Dne 3. ledna 1918 zemřel ve vídeňské nemocnici Josef Dudek z Karlovic. Bylo mu teprve 21 roků. Měl uražené obě nohy.
Tímto záznamem se končí vlastně I. díl “ Kroniky obce Karlovic”. Na jejím konci je ještě seznam rodin (občanů), bydlících v katastrální obci Karlovice v roce 1920.
Chci uvést, že ve zmíněné pamětní knize je veliké množství vzácných záznamů z celosvětového dění v 19. a na začátku 20. století. Tyto údaje, jakkoli velmi cenné, jsem na těchto stránkách nepoužil, jelikož se jen odtažitě vztahují k životu lidí zde pod Kozákovem v uvedené době. Většina z nich s naším regionem vůbec nesouvisí.