Vodoléčebné lázně Sedmihorky

 

Léčebné účinky studené vody objevil prostý lidový léčitel Vincenc Priessnitz, který žil v letech 1799-1851 a který se stal tvůrcem prvního soustavného vodoléčebného systému. Lidový léčitel Priessnitz založil v roce 1832 vodoléčebný ústav v Gräfenbergu u Frývaldova (nyní Lázně Jeseník), které se staly později proslulými svými léčebnými metodami. Výsledky léčby studenou vodou neunikly pozornosti odborných lékařských kruhů a koncem prvé poloviny 19. století se toto léčení počalo šířit. Od těchto nových léčebných metod odvozovaly svůj vznik i vodoléčebné lázně Sedmihorky, jejichž zakladatelem se stal MUDr.Antonín Šlechta.

Antonín Šlechta se narodil 14.března 1810 v Lomnici nad Popelkou ze známého rodu textilních průmyslníků. Studoval na jičínském gymnáziu a studium ukončil na malostranském gymnáziu v Praze. Po ukončení filosofického studia počal studovat lékařství. Lékařský diplom získal v roce 1836 a stal se ihned domácím lékařem v rodině hraběte Desfoursa, majitele panství Hrubý Rohozec. Ještě téhož roku mu byl nabídnut úřad městského lékaře v Turnově, který přijal. Při své všestranné lékařské činnosti se počal zabývat myšlenkou na založení lázeňského ústavu v okolí Turnova. Podnětem k jeho záměrům mu byla krásná romantická krajina turnovského okolí, s hojností studené pramenité vody s jejichž léčebnými účinky uvažoval. Schválení a souhlas se svým úmyslem získal od tehdejších vědeckých kapacit, včetně profesorů pražské lékařské fakulty, v čele s dr.Krombholzem. Pod jejich záštitou se dr.Šlechtovi podařilo uskutečnit svůj záměr. Nedořešená zůstala otázka umístění lázeňského ústavu. V této záležitosti se obrátil na tehdejšího majitele hruboskalského panství, Aloise Lexu, rytíře z Aehrentalu, který dal dr.Šlechtovi na vůli, aby si vybral k založení vodoléčebného ústavu některé z nejkrásnějších míst na jeho panství. Volba dr.Šleclhty padla na polesí wartenbergské pod Hrubou Skálou, kde byl velký počet lesních pramenů s velmi studenou vodou, jejichž průměrná teplota byla uváděna 6,8 st. R, tj.8,5 ^oC.,podle nyní používané stupnice. Volbu tohoto místa podpořily i dobré přístupové možnosti po dokončení stavby císařské silnice Turnov-Jičín (1832).

S účinnou pomocí majitele panství bylo polesí Wartenberg přestavováno na lázeňské domy. Rovněž škola , která byla roku 1830 přemístěna ze zchátralé dřevěné chalupy z Přáslavic do Wartenbergu, musela být v roce 1839 znovu přemístěna a to do Doubravice, do velmi špatných podmínek. Práce však pokročily tak, že se do zdejších budov mohl nastěhovat první chudičký lázeňský personál se svým "šéfem" dr.Šlechtou (který sem definitivně přesídlil 28.července 1841). V témže období naordinoval svoji vodoléčebnou metodu prvním sedmi lázeňským hostím. Komplex zahájil zkušební provoz a dostal název Bad Wartenberg. (V té době převládaly i na vyloženě českém území ještě německé názvy, protože země Českého království byly součástí dosud silné a zdánlivě tehdy neotřesitelné habsburské říše.) K oficiálnímu otevření lázní pak došlo až 15.května 1842.

Čtyřicátá a padesátá léta 19. století se vyznačovala zvýšeným národně uvědomovacím procesem, samozřejmě také v českém prostředí. Trvale většího významu nabývala rodná řeč a její prosazení na území českého království.Tak se brzy prosadilo, že i Bad Wartenberg přijal půvabný a libozvučný název Sedmihorky (zásobárnou místních pramenů bylo - jak se uvádělo - sedm vršků, hůrek či horek). A základní pramen už také dávno nesl název "Sedmihorka" (připomíná se dokonce již v r.1702! ). Pramen "Sedmihorka", jinak po majiteli panství také "Aloisův", dodával veškerou vodu pro potřebu lázní.

Lázeňské počátky byly velice skromné pro nedostatek provozních a ubytovacích prostorů i nedostatečného zařízení. K počátkům sedmihorských lázní tehdejší kronikář zaznamenal:"Milostivá vrchnost dala přestavět dům ve Wartenbergu k založení studených a teplých lázní. V lese u Podháje bylo zřízeno koupadlo z prken. Do tohoto koupadla padala z výšky 15-18 loket pramenitá, studená voda - tuš."

V roce 1841 bylo v nových lázních léčeno pouze sedm osob,o rok později již padesát osm pacientů. Návštěvnost postupně stoupala tak, jak se šířila dobrá pověst o tomto léčebném zařízení. V druhé polovině existence lázní vedených dr.Šlechtou dosáhla velmi slušné úrovně kolem 500 osob ročně. Lázně se těšily přízni nejen obyvatelstva rakouské monarchie, ale i vysoce postavených hostů z cizích zemí, z Ruska, Německa, ale i z Turecka a Švédska. Častými hosty byli přátelé a známí rodiny Aehrenthálů. Mimo německy mluvících hostů, pobývala v Sedmihorkách stále početnější část českých hostů, významných vlasteneckých osobností veřejného a kulturního života, které k sobě dr.Šlechta zval.

Za všechny vzpomeňme alespoň Jana Nerudu, Elišku Krásnohorskou, nejpřednější členky zemského českého divadla a Národního divadla herečky paní Otylii Sklenářovou - Malou a Marii Hübnerovou, J.Bittnera s Marií Bittnerovou -vynikající dramatickou umělkyni, Jindřicha Mošnu a Eduarda Vojana, historika Jaroslava Golla, Josefa Jiřího Kolára, malíře Hanuše Schweigera, spisovatele Gustava Pflegra-Moravského, který umístil částečně do Sedmihorek děj svého posledního románu Paní fabrikantová. Nejde nevzpomenout cestovatelů E.St.Vrázi a dr.J.Kořenského (oba společně k Českému ráji přilnuli nezměrnou láskou a ve světě jej propagovali).

Z pozdějšího období provozu v Sedmihorkách se patří ze známých častějších hostů jmenovat alespoň Jiřího Nedošínského s rodinou (včetně jeho velké ženy- herečky Antonie Nedošínské), E.Polerta s chotí, Sv.Inemanna - předního filmového režiséra, dr.Topiče - vydavatele a nakladatele, univerzit. profesory dr.L.Syllabu, dr.J. Šustu, dr.Arne Nováka, dr.A.Pražáka, dr.J.Pekaře, skladatele J.B.Foerstra, těch jmen by však mohlo být mnohem více.

Bývala to společnost veselá, v níž nechyběl smích, žerty, veselé scénky, které zpestřovaly jejich pobyt v lázních. Dokladem toho je dochovaný žertovný obrázek na Jana Nerudu - starý básník si za keřem se zájmem prohlíží koupající se dívku. Obrázek namaloval F. Kolár, absolvent pražské malířské akademie, později vynikající herec Národního divadla.

Čeští lázeňští hosté,nadšeni nevšední krásou okolní krajiny, počali ji v sedmdesátých letech 19.století nazývat Českým rájem. Tento název se později vžil nejen pro krajinu Hruboskalskou, ale pro širokou oblast od Jičína, přes Turnov až k Mnichovu Hradišti a na Maloskalsko.

V roce 1843 zemřel majitel panství Alois Lexa z Aehrenthalu. Nástupcem se stal jeho bratr Jan Antonín Lexa (2.) z Aehrenthalu ( i ten rovněž jen nakrátko - odešel na věčnost v roce 1845). A tak největším podporovatelem lázní byl další aehrenthalský pokračovatel - Jan Fridrich. Nový majitel panství vytvořil dr.Šlechtovi výhodné podmínky k dalšímu rozšiřování lázní. Nakonec se rozhodl přenechat celý sedmihorský komplex za nesmírně výhodných nájemních podmínek dr.A.Šlechtovi, až do jeho smrti. Šlechta pak lázním skutečně zasvětil celý svůj další život, každou hodinu i minutu. Zasahoval do zábavných programů lázeňských hostů. S manželkou pravidelně "předsedal" v jídelně všem strávníkům ( obědy a někdy i večeře organizoval ve stylu velkých rodinných tabulí, což ovšem byl značně rozšířený způsob i v jiných, zejména zahraničních lázeňských celcích ).

Bez dr.Šlechty se prakticky neobešlo nic. Byl stejně tak u zrodu nově koncipovaných pavilónů, jejich vybavování, jako u lázeňského řádu (který byl mimochodem značně přísný) tak i při tvorbě propa- gace "svého díla". V průběhu téměř dvaceti let byl vytvořen lázeňský areál se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a dřevěnou kolonádou. Přicházíme-li do Sedmihorek po silnici, na levé straně v místech, kde je nyní přízemní ubytovna Zátiší, stála poschoďová, omítnutá dřevěná budova nazývaná Mariánský dům, postavená r. 1860. Při vchodu na lázeňské prostranství na levé straně stál malý hráz-děný domek zvaný Herna. Vedle herny v místech nynějšího parkoviště stál poschoďový, omítnutý dřevěný Zahradní dům. Na protější straně silnice, proti parkovišti stál poschoďový hrázděný Švýcarský dům. Výše nad tímto domem v parčíku na kraji lesa stál menší, přízemní domek zvaný dřevěný. Kolonáda byla postavena v roce 1859 po celé jedné straně lázeňského prostranství. Za kolonádou v místech dnešní hotelové jídelny stával malý dřevěný tzv.letní domek, který sloužil v sezóně pro lázeňskou administrativu. Nezmiňuji se o ostatních zděných budovách, které se dochovaly a dosud slouží provozu Hotelu Sedmihorky. Největší z nich byl tzv.velký dům, v jehož přízemí byl umístěn poštovní a telegrafní úřad (nyní ubytovna s apartmány Zámeček). Lázeňské prostranství mělo parkovou úpravu a květinovou výzdobu. Uprostřed proti portálu kolonády byl původně vodotrysk, později zde na podstavci s vytékající vodou stála busta dr.Šlechty od J.Myslbeka. Ta se po 2.sv.válce, kdy Sedmihorky přešly do správy Ústřední rady odborů musela na dlouhá léta přestěhovat do prostor mezi ubytovnami Zámeček a Pramen, protože původ dr.Šlechty (pocházel z textilního rodu průmyslníků) nekorespondoval s tehdejší socialistickou ideologií. Na své původní místo se busta vrátila až po rekonstrukci kolonády v r.1992.

Přímo v kolonádě byl uprostřed umístěn v podobě pomníčku Janský pramen, pojmenovaný po majiteli panství. U silnice pod starým lázeňským domem (nyní ubytovna Pramen) byl umístěn pomníček s tekoucí vodou, označený jako Elizabetina studna, pojmenovaná druhým jménem manželky majitele panství. Nad starým lázeňským domem bylo místo pro tělocvik a pro hry. Hruboskalské lesy byly v širokém pásmu kolem Hrubé Skály ohrazeny oborou, která procházela i nad lázeňskými budovami.Tam byla v oboře vrata, kterými se vcházelo do lesa na tzv.pramenní cestu (nyní turistická Angrova stezka) vedoucí k četným lesním pramenům.

Prvním z nich je velmi silný pramen Sedmihorka, nazývaný též Aloisův po majiteli panství. Na tomto místě je dnes vybudováno prameniště napájející vodojem veřejného vodovodu pro osadu Sedmihorky a autokempink. Naproti tomuto byl pramen Hermínin, později přejmenován na Husův pramen (nezachoval se). Cestou dále je pramen Barbořin, pojmenovaný po manželce dr.Šlechty. Blízko něho je pramen Antonínův, nazvaný po zakladateli lázní. Je památný tím, že se u něho dohodl v roce 1839 dr.Šlechta s majitelem panství na založení lázní. Dále pak následují prameny Josefův, Felixův (prameniště vodovodu pro areál lázní Sedmihorky; kaskádová úprava provedena v r.1996) a Vilém Vojtěchův, který byl v roce 1928 přejmenován na pramen Kořenského, u příležitosti osmdesátých narozenin slavného cestovatele a častého hosta Sedmihorek Josefa Kořenského (*1847 - +1938).

Václav Durych ve své knize z Českého ráje vydané v roce 1886 popisuje léčebné procedury v sedmihorských lázních. Uvádí, že nejdůležitějším způsobem léčení, bylo léčení studenou vodou. Léčilo se však i vzduchem, tělocvikem a dietou, vše podle lékařského vyšetření a předpisu, přičemž se přihlíželo k povaze, pohlaví, věku a tělesné kondici pacienta.Voda se používala zevním i vnitřním způsobem. Zevně se voda používala koupelemi celého těla nebo jen polovičními, omýváním, třením, sprchami,sedací či parní lázní. Vnitřní používání stanovil lékař dle stavu nemocného. Denně se předepisovalo průměrně až dvacet malých skleniček, někdo však měl povoleno vypít pouze pět, jiný až třicet pět skleniček vody.Velmi důležitými byly lázně vzduchové. Pacient, který šel do vzduchové lázně se musel podrobit osprchování nebo proceduře opleskávání. Potom nahý, jen s přehozeným prostěradlem a hlavou pokrytou slaměným širákem se vydal na procházku do lesa.Vzduchové lázně se používalo jen v suchém a teplém počasí dvě hodiny před polednem. Před započetím vzduchové lázně zarazil lázeňský v parku červenobílý prapor jako znamení ženám, že do dvanácté hodiny je pro ně dotyčná část lesa uzavřena. Dr.Šlechta zkušebně vyhradil též vzduchovou lázeň pro ženy, své rozhodnutí však brzy zrušil, poněvadž to prý nedělalo dobrotu.

MUDr. A.Šlechta zemřel 2.ledna 1886 a byl pochován v rodinné hrobce v Lomnici nad Popelkou. Osudy sedmihorských lázní byly spojeny s jeho jménem po dobu 45 let. Byl znám nejen pro svůj lékařský věhlas, ale i pro svoji milou a dobrosrdečnou povahu, pro kterou byl všemi hosty ctěn. Na jeho památku mu dali jeho vděční přátelé a lázeňští hosté postavit v centru Sedmihorek bustu. Jejím autorem byl významný český sochař a autor sochy sv.Václava na náměstí téhož jména v Praze - Josef V.Myslbek. Pomník dr.Šlechtovi byl odhalen na svátek sv.Antonína 13.6.1890.

Přesto,že v lázních společně žily dvě národnostní skupiny hostů, z nichž každá žila vlastním společenským životem, dovedl si získat přízeň a úctu obou. Za své celoživotní zásluhy byl vysoce hodnocen v lékařských kruzích. Již za svého života získal mnoho vyznamenání a řádů a to i zahraničních. Mj.se stal rytířem rakouského řádu Železné koruny, byl povýšen do šlechtického stavu a jmenován c.k.vládním radou.

Po smrti dr.Šlechty si lázeňské objekty dlouhodobě pronajal jeho příbuzný Jan Šourek, účetní podskalského pivovaru, který převzal správu lázní 15.června 1886. Přistoupil k této správě energicky, s podnikatelským zápalem.Využil velmi dobré pověsti lázní i přitažlivé krajiny. Provedl řadu úprav lázeňského zařízení a pro pohodlí hostů nově zařídil bývalou jídelnu v Lázeňském domě na elegantní hostinskou místnost. Chtěl provozovat lázeňskou činnost nadále pod vedením smluvního lékaře. Byl si však patrně vědom, že již nemůže spoléhat jen na lázně, které úmrtím dr.Šlechty ztratily částečně svoji přitažlivost, proto počítal i s možností ubytování letních hostů a s další podnikatelskou činností. Tehdejší kronikář zaznamenal, že i za vedení Jana Šourka byly lázně v rozkvětu.V neděli a ve čtvrtek na lázeňském prostranství vyhrávala vyskeřská hudba. Lázně se vytápěly a hosté využívali možnosti koupelí.Obyvatelé okolních vesnic měli odbyt na ovoce, houby, jahody a maliny.

Mezi lázeňskými hosty byla i nadále řada významných českých osobností z veřejné a kulturní oblasti. Pravidelným hostem Sedmihorek se stal cestovatel Josef Kořenský, který roku 1893 podnikl se sládkem podskalského pivovaru Karlem Řezníčkem cestu kolem světa. Své cestopisné poznatky z této cesty popsal v knize, kterou vydal hlavně pro mládež. Za svoji cestovatelskou a publicistickou činnost byl vyznamenán čestným titulem doktor honoris causa.

S časem se měnily i léčebné metody, podle názoru lékaře, který právě v Sedmihorkách po smrti dr.Šlechty pracoval. K léčení se začala používat i rašelina z nedalekého rašeliniště Bezedná, která však svým složením neodpovídala léčebným potřebám. Proto se údajně počala dovážet rašelina ze Železnice, což ovšem podstatně prodražovalo léčebný proces. Je patrné, že po úmrtí zakladatele lázní se počalo experimentovat a Sedmihorky ztratily svůj původní charakter vodoléčebných lázní. Prvním z lékařů, který řídil léčení v Sedmihorkách po smrti dr.Šlechty byl MUDr.Plachecký, kterého později vystřídal MUDr.Ostrčil, bratr hudebního skladatele Otakara Ostrčila. Posledním z lékařů v Sedmihorkách byl MUDr.Tadra, který však musel po vyhlášení mobilizace 1914 nastoupit vojenskou službu v rakouské armádě. Za daných okolností nebyla naděje na další pokračování v lázeňské léčbě. To byl po sedmdesáti třech letech definitivní konec léčebných lázní v Sedmihorkách.

I nadále se využívalo bývalých lázeňských objektů k ubytování letních hostů, jen označení se změnilo na klimatické lázně. Po úmrtí manželky nájemce lázní Augusty Šourkové v roce 1919, převzal Sedmihorky nový nájemce Václav Novotný, který zde působil do roku1939. Jeho nástupcem se stal František Hájek, který měl dalekosáhlé plány na rozšíření areálu. Přistavěl ke kuchyňskému domu restaurační budovu ve tvaru L, jejíž kratší stranu napojil na boční stěnu kolonády. Po zatčení Fr.Hájka německým gestapem v roce 1942, převzal správu lázní Sedmihorek nájemce Václav Navrátil, který provedl přístavbu sálu (dnešní hotelové jídelny). Protože Sedmihorky patřily do majetku hruboskalského panství, byly po osvobození v roce 1945 znárodněny a propadly ve prospěch státu. Areál bývalých lázní byl převeden do správy Ústřední rady odborů, která zde zřídila zotavovnu Revolučního odborového hnutí (ROH), k výběrové rekreaci pracujících.

Po roce 1945 bylo několik bývalých lázeňských budov rozbouráno. Zbourány byly především všechny dřevěné budovy, včetně hrázděnného Švýcarského domu

Do poválečné historie Zotavovny ROH v Sedmihorkách se zapsal její dlouholetý vedoucí Václav Adámek. Ten odešel do důchodu 30.září 1975 ve věku 64 let. Zotavovnu vedl plných 13 let. Na jeho místo nastoupil 45 letý Štěpán Hejda dosud zastávající místo vedoucího zotavovny v Peci p.Sněžkou.

V roce 1990 se ROH transformovalo na odborové svazy. Usnesením mimořádného odborového sjezdu 2.3.1990 byla definitivně ukončena existence ROH a jeho právním nástupcem se stala Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů, na kterou přešla veškerá vlastnická práva po zaniklém ROH. Ta převedla areál Lázní Sedmihorek do vlastnictví své obchodní společnosti G.E.N. Služby rekreačního zařízení využívala i cestovní společnost odborových svazů OREA, jejíž jméno se v jednom období objevilo i v názvu zařízení.

Žel nikdy již nedosáhly Sedmihorky bývalé úrovně s bohatou parkovou a květinovou výzdobou,
s pečlivě udržovanými vycházkovými pěšinami a tekoucími pramennými pomníčky, čistotou a útulností, pro kterou byly v minulosti tak vyhledávanými.

Zda-li se podaří obnovit zašlou slávu Sedmihorek záleží na současných majitelích a vedení rekreačního komplexu.V jeho čele stál v posledních letech ředitel Petr Jůna . Především on byl osobou, která stála na prahu obnovy areálu. Mnohé se již podařilo, Selská jizba s vinárnou, nová kolonáda, rekonstrukce ubytoven a hospodářského zázemí,...

Mnohé je třeba dokončit a v budoucnosti zlepšit. Ke dni 30.září 2000 došlo v Lázních Sedmihorky z rozhodnutí generálního ředitele hotelové společnosti OREA Hotels Praha ke změně vedení, kdy na místo dosavadního ředitele Petra Jůny nastoupil rodák z Kostelních Louček pan P. Špic . Spolu s výměnou ředitele došlo následně i k dalším organizačním změnám . Díky bohatým zkušenostem nového ředitele z moderních provozů jako jsou například hotely Alcron a Ambasador v Praze, lze doufat v jistou renesanci těchto sice malých, přesto však krásných a v minulosti hojně navštěvovaných lázní.

 

Tento materiál zpracoval ing.Bohuslav Havrda

kronikář obce Karlovic

7.ledna 2001